Můžeme jen odhadovat, co si v prvním jednání toho dne řekli Trump se Zelenským. Jejich setkání však bylo na vážnost problému relativně krátké a na brífinku v Oválné pracovně se Zelenskyj choval velmi zdrženlivě a působil opařeným dojmem. Snad se chtěl vyhnout podobně konfrontační výměně názorů z února letošního roku, pravděpodobnější však je, že mu americký prezident bez rozpaků představil obrysy řešení války. Ostatně fotografie obou státníků, která se posléze objevila v médiích, na které oba stojí před mapou Ukrajiny a Trump prstem ukazuje kamsi na oblast Donbasu, poselství svého druhu přinesla.
Trump na brífinku mluvil o všem možném: o svém úspěšném rozhodnutí rozmístit ve Washingtonu Národní gardu, aby se zvýšila bezpečnost v metropoli, dokonce oznámil novinářům, že republikáni zruší korespondenční hlasování, protože je „zdrojem podvodů a volebních machinací“. Odpovědi na opakované dotazy o bezpečnostních zárukách budoucího uspořádání na Ukrajině se nakonec nevyhnul a připustil „americké angažmá“, ovšem okamžitě dodal, že závazky „bude muset na svá bedra převzít Evropa, … proto tu také její představitelé jsou“.
Naprosté dno bezpáteřného cynismu poté celému světu předvedli představitelé NATO, Evropské komise, Německa, Francie, Itálie, Velké Británie a Finska. Každého z nich nejprve Trump pochválil, pak jim dal prostor říci „pár vět“. A tihle lidé, po celá léta štvoucí Ukrajinu do válečného střetu s Ruskem, po celá léta slibující Ukrajincům „cestu do NATO“ (vzpomínáte na Stoltenberga?), chválící Ukrajinu za „budování vzorové demokracie, která jim otevírá cestu do EU“ (vzpomínáte na von der Leyenovou?), tihle lidé, kteří dohnali Ukrajinu k ohromným válečným lidským a materiálním ztrátám – tak tihle slaboši se před Trumpem neodvážili na obranu Ukrajiny ničeho. Míra jejich pokrytectví byla dechberoucí!
Nikdo z nich se neodvážil zopakovat své mravoučné a moralizující soudy, kterými po léta vystavují Ukrajince nesmírnému utrpení a jimiž Ukrajinu pomohli utopit v zoufalství. Najednou se „Evropané“ předháněli v ujišťování, že jediné, co hledají, je mír – bez uzardění před těmi ve svých zemích, které za výzvy k jednání o hledání smírného řešení celá léta okřikovali a šmahem odsuzovali za „mnichovanství“. Jejich bezpáteřnost byla šokující. Nikdo z nich se ani náznakem nepokusil své dřívější postoje obhájit. Ukrajina tak v přímém přenosu a v pravém světle mohla viděla ty, na jejichž sliby lehkovážně naletěla, nebo jejichž vyhrožování nerozumně podlehla.
Co tedy „velký den“ v Bílém domě naznačil? Američané s Rusy jsou po „Aljašce“ zřejmě domluveni na spolupráci k ukončení války. Ukrajina se asi bude muset smířit s územními ztrátami a „Evropa“ (a my s ní!) to bude platit - což si zaslouží, neboť to byla ona, kdo nese velkou míru viny za natlačení Ukrajiny do válečného střetu s Ruskem. Tím ale utrpení Ukrajiny neskončí. Na desetiletí z ní asi bude politicky nestabilní, hospodářsky rozvrácená a s narůstajícím pocitem zrady žijící země. Válku z fronty si přenese do každodenního života. Domů se vrátí muži vykolejení válkou, i muži, pro které je a bude válčení životním smyslem. Ukrajina se bude jen s největšími obtížemi stavět na nohy, bude nenávidět Rusko na východě a bude bolestně střízlivět ze slibů Západu.
Ale válka ještě nekončí, podléhat optimismu ještě dlouho nebude na místě a mluvit o ní málem v minulém čase by bylo výrazem katastrofální naivity. Ale drobnou naději možná již vyslovit lze: snad k ukončení války na Ukrajině dojde dřív, než stačí přerůst v něco strašlivého a snad si to Rusové, Ukrajinci a Američané uvědomují. O ostatních už nemluvím (ale nepodceňujme je). Ti v Bílém domě ukázali, že jsou jen cyničtí pokrytci schopní tak maximálně oportunisticky, účelově a ve svůj vlastní prospěch měnit názory.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
