Nepochybně takový pohled musí zamávat s každým pacifistou, ovšem v podání pana Štětiny bych očekával přece jen více otrlosti, vždyť jako válečný zpravodaj, který, nemýlím-li se prošel 20 (slovy dvaceti) válkami, by už neměl být takovými skutečnostmi až tak otřesen. Otázka je, o jaké války šlo, kde a kdo s kým válčil a jaké byly použity zbraně, o relevantnosti počtu válek a jeho účasti na nich nemluvě.

Za okolností, že pan senátor Štětina působil 14 let jako vojenský zpravodaj bych předpokládal, že musel projít (a tudíž vidět) řadou bojišť s mrtvými, raněnými a to nejen dospělých, ale dětí, starců apod., či jiných  otřesných následků té  které války. Poznamenávám, že bych to nejen předpokládal, ale také očekával, ale pan Štětina se snaží ohlupovat občany svými poznatky, zřejmě psané v klidu hotelového pokoje, hodně vzdáleného od předpokládaných válečných událostí. To jen konec konců potvrzuje i jeho popisované události na Majdanu, které pozoroval z hotelového pokoje vzdáleného cca 50 m (zdali jen 50 m !) od míst, kde padali postřelení, resp. mrtví. Jak jinak si představit úděsný poznatek a konstatování senátora Štětiny, že teprve na Majdanu  poprvé v životě uviděl, co je to tratoliště krve. Jeho zděšení mne přímo konsternovalo, protože od válečného zpravodaje bych např. očekával větší otrlost, resp. konstatování, že takové krveprolití už dlouho neviděl. Jenže on jej jako válečný zpravodaj, prošedší 20 válkami, ještě do té doby vůbec neviděl! Pochybnosti o věrohodnosti jeho zážitků coby zpravodajce mají pro mne ( a doufám i pro další čtenáře) validitu rovnající se zprávám „Radia Jerevan“, resp. „Agentury JPP“ (jedna paní povídala).