Jiří Baťa: Staronový klub Pátečníků, kamarádů z mokré čtvrti

Demonstrace, které dosud organizoval, nebyly uskutečněny na základě nějakého momentálního hnutím mysli, ale promyšlená aktivita, na které dál intenzivně a do hloubky pracuje. Obnovený „Klub Pátečníků“, který bude zřejmě také Minářovým dílem, navazuje na prvorepublikovou činnost „Pátečníků. Byla to prý skupina osobností, expertů, umělců, podnikatelů, občanů ze všech částí republiky, údajně vzájemně propojených hodnotami přátelství, svobody a odpovědnosti. Těm prvorepublikovým Pátečníkům by se snad i dalo věřit, tenkrát na rozdíl od dneška ta demokracie totiž fakt existovala. Těm dnešním Pátečníkům se nedá věřit ani pozdrav Dobrý den! Ostatně to dokazují některá jména přítomných v klubu Pátečníků, kteří by tak měli navazovat na prvorepublikovou činnost. Mezi přítomnými totiž byli účastni např. bývalí politici falešný doktor práv Jan Kalvoda, sympatizant Sudetoněmeckého Landsmančaftu, veterinář Pavel Bělobrádek, „všeho schopná“ JUDr. Hana Marvanová, kandidát na prezidenta, zkrachovalý podnikatel, bývalý hokejový brankář a tlučhuba Dominik Hašek, nechybí pravdoláskařská režisérka Olga Sommerová a neposlední řadě „držka nevymáchaná“, písničkář Jaroslav Hutka. Vedle Mináře jako spoluorganizátor tohoto „dýchánku“ byl také novinář, komentátor Seznam Zpráv.cz Jindřich Šídlo.

Jistě je chvályhodné, že občané se vrací k některým prospěšným aktivitám z doby prvorepublikové, ovšem lze poněkud pochybovat o současných hodnotách, na které se současný klub Pátečníků odvolává. Ty hodnoty představují přátelství, svobody a také odpovědnosti, což je vzhledem k předpokládaným cílům Milionu chvilek, jak se o nich zmiňuje jejich ideový představitel Minář, poněkud zcestné. Je otázka, kolik má nebo bude mít klub Pátečníků členů, resp. přívrženců a sympatizantů, ale vydávat za ideu propojení na bázi přátelství, svobody a odpovědnosti je irelevantní virtualita. Je sice možné, či spíše docela pravděpodobné, že jakkoliv bude členská základna klubu, resp. masová základna v rámci Milionů chvilek různorodá, spojovat je bude společný cíl. O něm pan Minář říká, že dnes už na internetu nezáleží na tom, jestli je zpráva pravdivá, ale jestli vzbudí (hlavně u mladých) vzrušení. A s tím podle něj souvisí globální nástup populismu. Prohlásil, že když tu byl 41 let komunismus, tak 41 let bude trvat, než se „zbavíme té mentality“.

Z toho vyplývá jakési poučení, že občané, podporující myšlenku Milionu chvilek, by neměli posuzovat realitu a pravdivost informací, zpráv a sdělení,ale hlavně to, zda je obsah nějakým způsobem zaujme, je atraktivní, vzbudí u nich vzrušení a zájem, jinými slovy posuzovat obsah bez použití rozumu, bezmyšlenkovitě, nekriticky a vyvolat tím tzv. pozitivní davovou reakci. Něco, co hodně připomíná ideologický nástup Hitlerova sociálního nacionalismu, kdy masy lidí podléhali a uvěřili vizím, které jim Hitler sliboval, kterými je přesvědčoval o správnosti své politiky. Ostatně, za povšimnutí také stojí barva oděvu ideového otce Milionu chvilek M. Mináře, který od samého počátku svého vystupování na veřejnosti nosí kalhoty a košili v barvě ne nepodobné Hitlerjugend, jakoby tím snad skrytě propagoval NSDAP! Nebo že by přece jen „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej“?

Pozoruhodné je také vyjádření M. Mináře který mluví o tom, co sice neexistovalo, přesto to však prý zanechalo v lidech jistý druh „komunistické mentality“! Co na tom, že si plete 41 let vlády komunistů za komunismus, že nostalgie po časech, kdy byla drtivá většina lidí, vzhledem k poválečnému období a období studené války, relativně spokojena a kteří i dnes na otázku „Kdy bude lépe?“ jak to sliboval V. Havel a V. Klaus říkají, že „Už bylo“, nebo také, že „Kde jsou ty časy, kdy to stálo za ho….!“

Roli Milionu chvilek pan Minář vnímá jako hlídacího psa, či „pojistku demokracie“. „Spojujeme lidi, kterým na demokracii záleží,“ tvrdí a dodává, že jejich cílem je ubránit demokratické instituce jako veřejnoprávní média a justici. To ale prý neřeší příčinu krize. „V tuhle chvíli, kdy je demokracie v krizi, je důležitější udržet ten potenciál, který dokáže případně bránit demokratické instituce,“ prohlásil. Politické strany by podle něj také měly více spolupracovat a hádat se, až krize pomine. Naskýtá se otázka, jestli si pan Minář uvědomuje, kdo vlastně „krizi“ současné rádoby demokracie způsobil, resp. způsobuje. Zcela jistě vidí příčinu ve vládě A, Babiše, a prezidentovi Zemanovi, jen mu jaksi nedochází, že každá reakce vyvolává proti reakci, jinými slovy, že příčiny je nutné hledat v politice politiků předchozích vlád. Tam byly položeny základy v současné a nutno podotknout neoprávněné kritice prezidenta Zemana, protože jak přímou volbu, tak jeho zvolení neinicioval M. Zeman, ale politická reprezentace (dnes toho strašně litující). Shodou okolností (resp. zaplať pánbůh) byl zvolen ten, kterého si zrovna nepřáli, ale že tuto nevoli dnes politici ventilují způsoby, kterými dehonestují demokracii, ovlivňují činnost justice a veřejnoprávní média, je vina současné politické reprezentace. Ta, ve snaze zvrátit pro ni nepříznivý stav, záměrně způsobuje politické dusno, vyvolává situace a momenty, které se pro jistou část občanů (pražská kavárna, resp. již zmínění „Pátečníci“) jeví jako ohrožení demokracie.

Zřejmě s cílem zamaskovat zahraniční finanční podporu těmto iniciativám, nechal se slyšet pan Šídlo když „zavtipkoval“ že neví, jak na tom Soros teď je, že musí být díky nim (rozuměj Milionům chvilek) taky dost zhuntovaný, že my, tedy média, taky nejsme zadarmo. Mnohem zajímavější je však taktika, kterou chce Minář dostat společnost tam, kam cílí. Říká, že poselství (tak zřejmě nazývá svou činnost) je vlastně běh na dlouhou trať, že A. Babiše je nutné porazit ve volbách a pak musí dojít k systémové změně. „Nakonec ten nejzazší problém je volič. Pokud se nezmění strukturálně část společnosti, dejme tomu 5–10 %, nebo nenadchneme mladé lidi, aby se začali zajímat o politiku, nebo se nenaučíme přesvědčovat sousedy, tak pořád budou podobné typy lidí,“ pravil Minář, maje na mysli Andreje Babiše a Miloše Zemana.

Paradoxní na tom však je když říká, že prý se snaží, aby bylo více „nemanipulovatelných“ lidí (těmi má zřejmě na mysli lidi, kteří jsou jiného názoru z důvodů vlivu některých publikovaných nebo zprostředkovaných faktů a skutečností, které považuje za populismus), protože jinak podle něj bude přibývat horších a horších populistů, kteří budou lépe a lépe hrát na strunky emocí. Takže on chce méně „nemanipulovatelných“ lidí, aby je mohl sám manipulovat! Protože co jiného si myslet když říká, že je třeba naučit se přesvědčovat sousedy? Na co hraje pan Minář, když ostatní hrají na emoce? Nesnaží se snad hrát také když ne na emoce, tak na city? Není to náhodou jedno a to samé? Je, ale on to musí „prodat“ jinak, musí se nějak odlišovat, aby byl věrohodnější!

Také pan Šídlo se nijak neostýchal vyjádřit své pocity například když mluvit o hrozbě pro veřejnoprávní média. Jako příklad zmínil, že příští rok se bude měnit třetina Rady ČT. „Když se člověk podívá, jaký typy se tam dostávaj,“ povzdechl si Šídlo, čímž měl na mysli „osobnosti“ jako např. Petr Žantovský nebo Tomáš Kňourek. Tedy lidi, kteří jsou v opačném spektru názorů na činnost Rady ČT. Tito lidé jim proto dělají nemalé starosti, protože jak Šídlo dodává, sílu na prohlasování takových lidí Babiš má, ale protože se možná lekl davů, starost o veřejnoprávní média Minářovi „doporučil“. To ostatně také potvrdil Minář když řekl, že „jestli je něco červenej hadr, tak jsou to veřejnoprávní média“ a zdůraznil, že tato otázka byla zmíněna už v manifestu na první demonstraci. A vyměňovat se prý bude ještě více, než tvrdí Šídlo. „My jsme si to vyrešeršovali hned v říjnu 2018, když jsme protestovali proti Petru Štěpánkovi do RRTV,“ tvrdil. Nicméně, zda se Babiš opravdu davů lekl nebo ne, je otázka, ale jak se ukazuje, Babiš má pro strach uděláno! Takže jak v úvodu zmíněno, Mikuláš Minář je ambiciózní člověk, který má nejen empatie, chucpe, ale i talent v umění přesvědčovat, balamutit, mystifikovat, strhávat davy. K jeho cti nutno dodat, že zatím jedná slušně a korektně, na rozdíl od některých intelektuálů, alias neurvalých „osobností“, jako je např. Jaroslav Hutka, který na závěr „dýchánku“ zahrál svou „Náměšť“! Uf!

(Zdroj ZDE)

Jiří Baťa