V čem spočívá slabost či naopak vnitřní síla jedince?
Člověk, který chce pořád něco řídit a kontrolovat, je ve skutečnosti slabý. I když na první pohled může budit zdání sebejistoty či suverenity, opak je pravdou. Tito lidé nedokáží vydržet sami se sebou, a tak svou pozornost neustále směřují do světa a na druhé. Snaha mít vše pod kontrolou se projevuje již třeba v partnerství či rodině, kde musíme mít stále o všem přehled. Projevuje se to však i na úrovni celospolečenské, národní. Třeba středověká inkvizice byla krajním extrémem a může nám sloužit jako příklad – ti „dobří“ potírali „zlo“, které si sami promítali do svého okolí. Pak viděli všude čarodějnice či ďábla a vlivem potlačované sexuality i ženu jako hříšnou bytost. Když je podobně nemocných lidí více a dají-li se dohromady, vznikají různé organizace, které mohou být velmi mocné a mají snahu přetvářet svět k obrazu svému. Tak vznikají různé represivní skupiny a dogmatické organizace, které ostatní kádrují optikou zabarvenou svým zdeformovaným vnímáním světa živenou pocity výjimečnosti.
Na úrovni států jsou to různí diktátoři či fundamentalisté usilující o nadvládu (ve vlastním velkém státě jim je úzko a potřebují se rozepnout dále třeba na Východ – viz 30. léta v Německu či Itálii, která podlehla snu o rozšíření impéria - svých kolonií a ovládnutí Rohu Afriky), či šíří nějakou ideologii se zbraní v ruce. Vůdci těchto organizací mohou mít a většinou i mají určité charisma, za kterým však běžný člověk s trochou rozlišovací schopnosti dokáže vysledovat destruktivní antisociální poruchu osobnosti. Přesto se těmto lidem v příhodných společensko-ekonomických podmínkách daří na určitou dobu ovládnout národ či stát, zejména podaří-li se jim v dostatečném množství lidí vzbudit pocity jejich výjimečnosti a nadřazenosti - pak už je nic nezastaví.
Ta iluze s faustovským pokušením spočívá právě v tomto - hledat sílu a moc zevně z důvodu vnitřní slabosti či pohodlnosti. Svůj život svěřit do rukou někoho jiného a zbavit se tak zodpovědnosti a nutnosti se rozhodovat – podvědomě sen mnoha lidí. A je jedno zda se únik před sebou samým hledá v drogách, práci, tupém konzumerizmu či ve členství v dogmatické náboženské skupině. Za tím vším se skrývá slabost a strach - být a vůbec vydržet sám se sebou. Proto se tak touží po moci a světské slávě – dává čarovný pocit plnosti a jisté transcendence v důsledku zapomenutí na sebe sama. Samozřejmě dočasně – jako droga. Když odezní, následuje kocovina či pocit vyhoření.
Tento princip je možné vysledovat též u lidí se sklonem k názorové fixaci černobílého pojetí světa s jasně ohraničeným „zlem“ a „dobrem“, které je chápáno místně, kulturně, či jako určitá „ta správná“ politická či náboženská ideologie. Je to jednoduché a tudíž pohodlné. V jemnější formě se může sklouzávat k nekritickému přejímání a ztotožňování se s názory všemožných celebrit či slavných osobností bez snahy pokládat si otázky a sami za sebe svobodně hledat odpovědi.
Naopak rozvíjení lidství opřené o vědomé myšlení, vědomé cítění a vědomé rozhodování se je pravá svoboda. Pokud budeme usilovat o pořádek a jistý řád bez vědomě - receptivního jednání a tuto přirozenou lidskou potřebu promítat zevně do nějakého idealistického celospolečenského řádu, budou se vždy k moci dostávat různé silové represivní ideologie v čele s psychopaty, protože oni lidem ten řád velmi rádi nabídnou – na úkor naší svobody.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
