V čem spočívá slabost či naopak vnitřní síla jedince?

Člověk, který chce pořád něco řídit a kontrolovat, je ve skutečnosti slabý. I když na první pohled může budit zdání sebejistoty či suverenity, opak je pravdou. Tito lidé nedokáží vydržet sami se sebou, a tak svou pozornost neustále směřují do světa a na druhé. Snaha mít vše pod kontrolou se projevuje již třeba v partnerství či rodině, kde musíme mít stále o všem přehled. Projevuje se to však i na úrovni celospolečenské, národní. Třeba středověká inkvizice byla krajním extrémem a může nám sloužit jako příklad – ti „dobří“ potírali „zlo“, které si sami promítali do svého okolí. Pak viděli všude čarodějnice či ďábla a vlivem potlačované sexuality i ženu jako hříšnou bytost. Když je podobně nemocných lidí více a dají-li se dohromady, vznikají různé organizace, které mohou být velmi mocné a mají snahu přetvářet svět k obrazu svému. Tak vznikají různé represivní skupiny a dogmatické organizace, které ostatní kádrují optikou zabarvenou svým zdeformovaným vnímáním světa živenou pocity výjimečnosti.

Na úrovni států jsou to různí diktátoři či fundamentalisté usilující o nadvládu (ve vlastním velkém státě jim je úzko a potřebují se rozepnout dále třeba na Východ – viz 30. léta v Německu či Itálii, která podlehla snu o rozšíření impéria - svých kolonií a ovládnutí Rohu Afriky), či šíří nějakou ideologii se zbraní v ruce. Vůdci těchto organizací mohou mít a většinou i mají určité charisma, za kterým však běžný člověk s trochou rozlišovací schopnosti dokáže vysledovat destruktivní antisociální poruchu osobnosti. Přesto se těmto lidem v příhodných společensko-ekonomických podmínkách daří na určitou dobu ovládnout národ či stát, zejména podaří-li se jim v dostatečném množství lidí vzbudit pocity jejich výjimečnosti a nadřazenosti - pak už je nic nezastaví.