Stávající systém sociálních služeb je nedostatečný a potřebuje zásadní změny. Odhalila to analýza společnosti EY pro Asociaci poskytovatelů sociálních služeb v ČR (APSS ČR). „Počet seniorů roste, počet lůžek v pobytových sociálních službách ale naopak mírně klesá. Ty veřejně zřízené tak už dnes nedostačují, zatímco vstup soukromých subjektů na tento trh je i nadále ztěžován nedostatečnou transparentností, složitostí financování i nerovnými podmínkami,“ říká Romana Smetánková, partnerka EY pro veřejný sektor a vedoucí týmu, který rozsáhlou analýzu zpracoval. 

Při stávajícím tempu růstu počtu obyvatel České republiky se do roku 2050 zvýší počet seniorů nad 65 let o jeden milion osob a o 522 tisíc víc bude lidí nad 80 let. Tak výrazný nárůst seniorů znamená, že se oproti dnešku zvýší počet příjemců příspěvku na péči až 3,2krát. Potřeba sociálních služeb tak velmi výrazně vzroste, jejich pokrytí nicméně v posledních letech naopak klesá.

Jen od roku 2010 dodnes ubylo v pobytových sociálních službách více než dva tisíce lůžek – např. už v roce 2018 na jedno lůžko připadalo celkem 37 seniorů – a domovy pro seniory dlouhodobě hlásí průměrně 98% naplněnost. Situace se kvůli demografickým změnám bude dále komplikovat, což znamená, že chceme-li udržet zhruba stávající pokrytí, bude v souvislosti s nárůstem osob starších 65 let do roku 2050 třeba rozšířit kapacity pobytových sociálních služeb o 27,6 tisíc lůžek. Náklady na vybudování těchto nových kapacit i na udržení kapacit stávajících budou vyžadovat investice zhruba ve výši 70 miliard korun.

„Největším provozovatelem sociálních služeb v České republice je veřejná správa, nejčastěji samosprávné územní celky, jako jsou kraje nebo obce. Potřeba investovat jen do systému sociálních služeb do roku 2050 celých 70 miliard korun by tak jejich rozpočet značně zatížil,“ podotýká Romana Smetánková.

Pomoci by mohly soukromé společnosti. Jejich vstup do systému je ovšem složitý. Jak mezi jednotlivými službami, tak mezi kraji existují významné rozdíly, které nelze přičíst odlišné struktuře obyvatel, příjemců příspěvků na péči ani jiných „tvrdých“ ukazatelů, ale spíše historickému vývoji a odlišnému přístupu a způsobu financování jednotlivých druhů sociálních služeb. Sítě služeb a jejich obsazování tudíž nejsou mezi kraji porovnatelné, a jak vstup do nich, tak i možnosti odvolání jsou limitovány. Soukromě společnosti proto aktuálně nejsou motivované do systému investičně vstupovat.