Za hradním vzdorem ale nehledejme nic podstatnějšího než prohlubující se akademický mindrák hlavy státu.
Prezidentovo velikášství prostě nesnese zjištění, že narazil na odhodlané a kreativní soupeře v akademických kruzích, v kterých už nikdy nebude přijímán s vážností a úctou.
Čím dál pokleslejší metody hradních denunciací můžeme sledovat zejména v případě historika umění a ředitele Národní galerie Jiřího Fajta. Při odmítání profesury Martina Putny se Zeman alespoň oháněl jeho transparentem.
Fajtovo vetování ale není schopen vysvětlit jinak, než matnými úvahami o sponzoringu, jehož část měla jít na ředitelův plat. Ty se ovšem nikdy nestaly skutečností.
Přitom pravý Zemanův motiv je průhledný jako křišťál. Docent Fajt stejně jako Putna brojil proti Zemanově kandidatuře na Hrad.
Na svém blogu to zdůvodnil tím, že „je na Hradě potřeba rehabilitovat pojmy jako morálka, důstojnost nebo prostá ohleduplnost.“ A pokračoval: „Žádného Miloše I. opravdu, ale opravdu nechci.“ Což bývá, jak dávno víme, živou vodou na mlýn Milošovy pomstychtivosti.
Další dva kandidáty Jana Eichlera a Ivana Ošťádala prezident odmítl z morálních důvodů. Prvnímu z nich vyčetl účast v propagandistických útvarech československé armády a druhému styky se Státní bezpečností.
To jistě není pěkná minulost. Ale tento stát si uzákonil, že lidé, evidovaní v registrech svazků jako agenti, nesmějí vykonávat určité státní funkce.
Nikdo z politiků od roku 1990 nezpochybnil, že by ti, kdo se zapletli s StB, nemohli dosáhnout profesorské mety. Až nyní Miloš Zeman, a to zcela účelově a podpásově.
Za dnešní srážku si ale mohou rektoři do značné míry sami. Proč po zkušenostech se jmenováním Putny trvali na tom, aby v novém školském zákonu zůstala povinnost prezidenta jmenovat profesory? Sami tak v marnivé touze uchovat pozlátko tradice z dob monarchie, nahráli carským manýrám současné hlavy státu.
Jediným z rektorů, který trval na tom, že jediným bezpečným řešením z hlediska autonomie vysokých škol, je přenést celý proces na půdu univerzit, byl šéf Masarykovy univerzity Mikuláš Bek.
Ano, právě ten rektor, jenž v čase prezidentské kampaně nevpustil čestného předsedu Strany práv občanů Miloše Zemana na půdu univerzity a ten ho za to již dvakrát nepozval na hradní oslavy 28. října.
Právě Miloše Beka, který vlastně zahájil rektorskou revoltu proti Zemanovi, teď akademický senát znovu zvolil rektorem. Do funkce ho musí jmenovat prezident.
A bude zajímavé sledovat, jak se Bekův boj za univerzitní svobody odrazí v prezidentově přístupu k další z jeho ústavních povinností vůči vzdorné akademické obci.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
