Neměl jsem to dělat a hned na místě, v kostele sv. Jiljí, jsem si umínil, že něco podobného už příště ani za boha nepodstoupím. Čekal jsem důstojné poslední rozloučení a dočkal se vpravdě neuvěřitelného představení. Show chvílemi trapné a chvílemi směšné, byť provázené upřímnými slzami vzpomínek. Prostředím (mramoru jako ve starém Římě, zlata jako na Klondike) i výpravou (brokátu a hermelínu, či čeho, jako na dvoře Rudolfa II., perel či čeho jako na závoji Šeherezády, korálků či čeho jako v nějaké burlesce), vše dohromady něco jako výpravný televizní silvestr. Jenom místo pestrobarevných minišatiček nejrůzněji vyštafírovaná roucha a hábity vznešeně a důležitě se tvářících mužů (ženám do sakristie a blízkosti zlata oltářního vstup zapovězen, na rozdíl od roztomilých ministrantů), místo diskotékového poskakování pouhé velebné přecházení tam a zase zpět, místo oblíbených šlágrů nudné předčítání z tlustých knih. A nezbytné kadění, či jak se tato bohulibě libovonná činnost nazývá. A k tomu samé sliby a sliby a sliby…

Nejvíc ty o čekajícím království nebeském a o druhém životě, na něž mají díky tomuto zádušnímu výběrovému řízení zřejmě přednostní právo především ti v rakvi přítomní nebožtíci, jejichž příbuzní jim právě skrzevá toto bezesporu slušně ohonorované představení následné a tentokráte již definitivně nesmrtelné boží vegetování ´někde tam nahoře´ zajistili.

Slib daný před jedenácti lety jsem dodržel jen způli. Musel jsem se alespoň prostřednictvím obrazovky rozloučit se svým vrstevníkem, jenž nás provázel již od počátku 60. let, kdy jsme, kluci čerstvě po vojně, v odéru kolínské a při vzrušeném funění do ouška své tanečnice nabírali první společensko-seznamovací zkušenosti během tanečních čajů. Tehdy ještě veřejnosti neznámý poněkud vyzáblý zpěvák s poněkud koňským chrupem a nezbytným kufříkem nás dokázal zastihnout kdekoli: v kavárně Alfa, Vltava či Luxor, v Savarinu i jinde. Přišel, s laskavým svolením kapelníka zazpíval dvě písničky a odtáhl na další štaci. Celý život skromný a později zdvořilý Woody.