„Ach božínku, a já ho právě chtěla jmenovat vrchním podkoním…“ jenom zklamaně vzdychla zemanova manželka kněžna Zaháňská, marně zahánějíc zklamání. „Kdepak podkoní,“ zašklebil se potěšeně většinou dobře informovaný informátor. Chovanec okresního ústavu pro perspektivní budovatele feudalismu, známý v celém údolí pod krycím jménem Mlynář, prostě nezapřel svoji přejícnou povahu. „Ten teďka bude rád, když ho někde nechají aspoň přikulovat,“ uzavřel, vlepil povolné kněžně francouzáka a vydal se domů na mlýn přes stráň, na níž voněla mateřídouška a pytlákovo hovno.
Tolik tedy klasik, štrejchnutý hubatou lidovou slovesností a mírně aktualizovaný. Ale teď už žerty stranou, jelikož jde právě o ty seznamy.
PŘÍBĚH PRVNÍ (lehce vyfabulovaný). Mladý, perspektivní, jazyků znalý muž nastoupil, netuše příští, do jednoho ze tří desítek podniků zahraničního obchodu (též PZO neboli pézetka), jež se v oněch dávných letech staraly o naplněnost státní valutové kasy tu výzdobou paláců králů, šachů, emírů a jiných předněvýchovních potentátů křišťálovými lustry, či vybaveností rozvojových zemí stacionárními naftovými agregáty ve výrazně dumpingových cenách (o tom něco vím, pracoval jsem v té smíchovské fabrice dva roky). Nuže onen mladý muž, nadějný nováček vševědoucí a všemocné strany, nastoupil do jedné z pézetek a díky jazykové vybavenosti byl záhy vyslán na zahraniční misi náležitě poučen, že jako její zaměstnanec musí s mateřským podnikem úzce spolupracovat (spolupracovník, fuj!) a o všem (úplně o všem) dění na své štaci informovat (informátor, dvakrát fuj!). Bylo to v době v níž všeobecně platilo ´Kdo nekrade, okrádá rodinu´, byť pouze v korunách. Natož tam, kde se všechno přepočítávalo na doláče. A tak se jednoho dne pod severoafrickým sluncem stalo, že náš hrdina odhalil jakési šméčko, které potají sjednával jeden z kolegů, zvláště spolehlivý člen strany, s jedním místním islámským vašnostou jedno již zda petrolejovým princátkem či samotným ministerským předsedou. A protože náš hrdina byl nejen mladý, ale hlavně čestný, rozhodl se tuto podvodnou transakci odhalit a oznámit. Stalo se, a hned poté nabraly události dramatický personální spád, před veřejností pochopitelně pečlivě zametený pod koberec pézetky. Zrádný soudruh, jenž chtěl proradnou transakcí okrást celou naši socialistickou společnost od generálního tajemníka až po posledního nestraníka, byl za trest pověřen vedoucí funkcí (ale doma, za koruny, my už si tě ohlídáme, šmejde!), zatímco iniciativy našeho hrdiny si všimla jistá všemocná tajná organizace, která si ho, jako nadějného kádra, automaticky zanesla do svých rozbujelých seznamů s tím, že ho časem ještě perspektivně rozpracuje. A to je vlastně konec celého příběhu našeho hrdiny: oznámení, původně čestně a naivně myšlené, odhalující podvod na veškerém lidu naší země, se postaralo o další tituly, leč až po desetiletích pracujícímu lidu odtajněné a poté mu až do konce jeho života předhazované: už nebyl pouhým spolupracovníkem a informátorem, neboť povýšil na udavače, práskače a vůbec společenskou mrvu.
PŘÍBĚH DRUHÝ (zcela pravdivý). Je o jednom autorově kamarádu a spolužáku na michelském gymnáziu - spolu se učili, hráli fotbal opravdický i stolní, jezdili na brigády. Potom se naše cesty rozešly a my se dlouho neviděli, bez dvou let rovných třicet. Před další schůzkou bývalých maturantů nás rozrušila informace, že jeho jméno je k nalezení na estébáckých seznamech. Abych vyřešil dilema, zda se s ním ještě někdy vůbec bavit, hledal jsem relevantní podklady, listuje objemnými fascikly Cibulkových seznamů a brouzdal internetovými informacemi. Úspěšně: objevil jsem ho, dokonce jako důstojníka StB v odpovědném postavení. Nehonil však disidenty, nerozháněl demonstrace, nehlídal sportovce, o nichž se šeptalo, že příště už se nemíní vrátit z kapitalistické ciziny, neodhaloval v denním tisku náznaky čehokoli protistátního. Pracoval v oddělení, které mělo na starosti a odpovědnosti bezpečnost atomové elektrárny Temelín. A další dilema bylo na světě: kam teď s estébákem? Podnik všeobecné důležitosti první kategorie, svádějící k sabotáži z nejrůznějších domácích i zahraničních důvodů. Hrozba katastrofy černobylských parametrů, jež by ohrozila životy možná i statisíců obyvatel blízkého či vzdáleného okolí. Nevím kolik ono oddělení, pověřené chránit životy a majetek těch případných statisíců, mělo uniformovaných příslušníků a kolik tajných. Každopádně tuším, že i slušný seznam spolupracovníků z řad lidu, jistě i mnohých dobrovolných. Byli v něm nejen tajemníci okolních MNV, povinni hlásit kde se co podezřelého šustne, stejně jako prostí občané bez legitimace a funkce. Třeba dojička, která si jednoho mlhavého rána cestou na šichtu do družstevního kravína všimne neznámého muže s tlumokem, potloukajícího se kolem, a nenechá si to jenom na sousedské povídání. Oznámí to, čímž ovšem překročí Rubikon. Už není jenom obyčejnou občanskou, teď už je z ní – soudobým slovníkem – práskačka, udavačka, prostě společenská mrva. Jednou, až jí v těch seznamech najdou, jí to spoluobčané třeba dají patřičně sežrat.
Seznamy… Ti, kteří je zakládali a vedli, oni řídící důstojníci, jsou už dávno soudně pardonovaní a v poklidu rozlezlí po dobrých bydlech. Zůstali druzí, kteří byli založeni, vedeni a ocejchováni. Práskač, který nikdy nikoho nepráskl. Udavač, označený tak veřejně novináři i předním politikem, kterému nikdo nic takového nedokázal.
Prostě mám se seznamy problém.
Jiří Macků
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
