Žádná sláva, žádná velká hrdost. Měli jsme v běhu času na události rozhodný pohled, předbíhali často nerozvážně dobu a hlavně jsme nerespektovali reálnou skutečnost.
Krásné bylo, že jsme znovu vybudovali samostatnost, kterou jsme tak lehkomyslně ztratili v roce 1620. Cesta zpět byla trnitá. Rozpad Rakouska-Uherska rozvolnil mocenskou rovnováhu v Evropě a aniž jsme si to v počátku uvědomovali, nechal nás v naší samostatnosti samotné. Ztratili jsme skutečné spojence. Kdo si někdy prošel francouzský venkov a viděl na návsích náhrobky plné padlých v I.s.v., ten věděl, že podruhé už chuť bojovat bude minimální. Natož, za někoho druhého. Aby tomu nebylo málo, populisticky jsme rozpustili feudální třídu. Zcela jsme přehlédli, že byla ve své době vlivným nositelem diplomacie a nerozvážně jsme tak ztratili spojence, který chyběl v krizových letech Mnichova. Zradu Západu v třicátých letech jsme se rozhodli exemplárně potrestat našim příklonem k novému, v našich představách určitě mnohem přátelštějšímu Rusku. Nikdo si neověřoval skutečné hodnoty, které vítěz války přinesl do Evropy. Klaka prospěchářů a naivistů v euforii umlčela nevelkou opozici. Ovoce Února proklamované světlými zítřky na sebe nedalo dlouho čekat. Prostoduchost a lenost ověřovat si fakta zbavila zemi na dlouhá desetiletí svobody.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV