Vedle nich byli úředníci, rozuměj vedoucí představitelé EU, takhle maličcí. Chirac se Schröderem postupovali ruku v ruce a dokázali např. společně vystoupit proti americkému záměru zničit režim Saddáma Husajna v Iráku. Ne, že by Saddáma byla taková škoda. On to byl lump, zločinec a vrah. Ale pod jeho vládou vytvářel Irák účinnou mocenskou rovnováhu momentálně nejsilnějšímu státu v oblasti Perského zálivu, Íránu. A také vůči velmocenským cílům této muslimské teokracie.

Američané se svou neschopností porozumět zákonitostem rovnováhy v mezinárodních vztazích udělali vše pro to, aby Saddámův režim zničili. To spustilo disbalanci mocenských sil a vztahů v oblasti Perského zálivu, vznik Islámského státu, velkou emigraci lidí z Iráku a nestabilitu v tomto státě, který dnes má velmi blízko právě k Íránu.

K tomu by nikdy nedošlo, pokud by Američané byli schopni dělat sofistikovanou politiku tak, jako francouzská diplomacie pod vedením J. Chiraca, tehdy s podporou G. Schrödera.

Česká republika tehdy, bohužel, podpořila Američany na základě vymyšlených indicií (ani ne důkazů) o možnosti použití chemických či jiných zbraní hromadného ničení Irákem.

Tu a tam by proto bylo dobré, aby menší země, pokud jsou vedeny statečnými vůdci, jako je např. V. Orbán v Maďarsku, měli alespoň nějaký nástroj, jak se vzepřít administrativě EU či NATO. Tedy bruselské byrokracii.