Podobně jako šéf pražské radnice primátor Hřib se však  nechává unášet politickým romantismem. Na Hřibovo jednání si již  stěžuje čínská ambasáda s tím, že je překážkou rozvoje vzájemných vztahů. Praha totiž trvá na tom, aby z preambule dohody o spolupráci mezi Prahou a Pekingem, hlavním městem Číny, zmizela zmínka o „jedné Číně“. Možná, že tato zmínka v dohodě dvou měst o spolupráci může vypadat poněkud nadbytečně. Ale pokud se péčí předchůdců primátora Hřiba tato zmínka objevila, chápu, že jí Číňané nechtějí opustit. Čína je nejen nejlidnatější zemí světa, je světovou velmocí, její hlavní město Peking je třicetimilionovou aglomerací mimořádné hospodářské síly a Čína je perspektivně nejsilnější ekonomikou světa. Hovořit o tom, že dohoda, pokud bude ze strany Prahy vypovězena, Praze vlastně nic nepřináší, jak tvrdí Hřib, je smutným dokladem nerealismu tohoto novopečeného politika. Chtít po něm, aby si přečetl alespoň stručné dějiny Číny, ze kterých vyplývá, že Číňané dají velice silně na prestiž a nikdy nechtějí připustit ztrátu tváře, je asi příliš.

S ohledem na další kroky primátora Hřiba, mám na mysli návštěvu Tchaj-wanu, se Čína musí nutně domnívat, že pražská radnice vlastně svým způsobem reviduje základní principy české zahraniční politiky ve vztahu k Číně. To, že jsou současní činitelé pražské radnice patologicky sinožroutští a komunistožroutští, musí být přitom  každému jasné z jejich veřejných projevů.

Již mnohokrát jsem pánům na pražské radnici doporučil, aby se spíše nežli problémy galaxiální politiky, které jim nepřísluší řešit, zabývali vlastními problémy hlavního města. Tedy výstavbou trasy D metra, dokončením vnitřního městského okruhu, výstavbou komunálních bytů, výstavbou nových mostů přes Vltavu a opravou těch stávajících atd. atd. . Byl bych spokojen, pokud by se současné pražské radnici alespoň podařilo pojmenovat investiční priority, které bude v příštích letech sledovat.