Dva ministři Fialovy vlády napsali dopisy jakémusi spolku NIC.cz, nebo jak se to jmenuje, a ti zardousili celou řadu serverů, které měly, podle vlády, „nevhodné názory“. Ovšem otázkou je, kdo má ve skutečně svobodné společnosti určovat vhodnost či nevhodnost názorů. Je to věc velmi zapeklitá. Ve skutečně svobodné společnosti mohou být vyřčeny vlastně jakékoliv názory (pokud to ovšem nejsou názory fašistické anebo názory velebící Usámu bin Ládina apod.).

Odpovědnost za tyto cenzurní zákroky, které jsou v rozporu s duchem i literou české Ústavy, padá plně na bedra předsedy vlády, Fialy. Ten se sice při veřejných vystoupeních tváří jako boží umučení, mluví přitom. jako kniha, ale bez jakéhokoliv obsahu. Nemá však odvahu k tomu, říci nahlas: 25. února jsme vědomě v Česku obnovili cenzuru. Hoho, když si představím, co by se stalo, kdyby podobný cenzurní zákrok, hodný jezuity Koniáše, provedl třeba Jiří Paroubek v době, kdy byl premiérem České republiky. To by bylo teprve halarjó.

Dnes je česká společnost zahrnována jednobarevnou, jednostrannou propagandou v míře, v jaké to nezažila celých třicet dva let od sametové revoluce. Dochází k takovému křivení obrazu reality, až je to do nebe volající.

Invaze Ruska na Ukrajinu je jasným porušením mezinárodního práva. Stejným porušením mezinárodního práva ovšem bylo také „humanitární“ bombardování Jugoslávie v roce 1999. Ani tehdy jsem s takovými praktikami nesouhlasil. Stejně tak jsem odmítal druhou válku v Iráku, vedenou Američany a koalicí ochotných, vč. České republiky. A oceňoval jsem tehdy odmítavý postup francouzského prezidenta Chiraca a německého kancléře Schrödera v této věci. Jak se ukázalo, ve svém odmítání druhé invaze do Iráku měli pravdu.