Pozdravili, prokázali se odznakem gestapa. Služka je uvedla do jídelny, kde začali německy rozmlouvat s rodiči. Rodiče mě vykázali do ložnice. Za chvíli tam za mnou přišel jeden gestapák, vysoký blondýn. Rozhrabal mamince prádelník a když nenašel kulomet, vrátil se do jídelny. Pak mě maminka zavolala zpět, abych se mohl rozloučit s tátou. Gestapáci ho pak odvedli v poutech. Až do té chvíle nezazněl žádný křik, rozhovory probíhaly normálním hlasem. Teprve po jejich odchodu se maminka hlasitě rozplakala, vyklonila se z okna a dívala se, kam tátu vedou. Vedli ho na blízkou radnici, kam přicházeli další zadržení. Později jsme se dověděli, že proběhl hromadný zátah na místní činovníky Sokola.

Samozřejmě vím, že poklidný průběh tátova zatčení není vzorkem standardního chování gestapa. Ale zážitek měl formativní vliv na mé vnímání policejních zásahů v budoucnosti.

Často jsem pochyboval o nezbytnosti zadržení zájmové osoby v jejím bydlišti, když k němu mohlo dojít při podání vysvětlení v policejní služebně, bez obtěžování dalších osob.

Opakovaně jsem pochyboval o nutnosti provádět zásahy v noci, zvláště v případech, kdy vpád policie vyděsil malé děti.