Pozdravili, prokázali se odznakem gestapa. Služka je uvedla do jídelny, kde začali německy rozmlouvat s rodiči. Rodiče mě vykázali do ložnice. Za chvíli tam za mnou přišel jeden gestapák, vysoký blondýn. Rozhrabal mamince prádelník a když nenašel kulomet, vrátil se do jídelny. Pak mě maminka zavolala zpět, abych se mohl rozloučit s tátou. Gestapáci ho pak odvedli v poutech. Až do té chvíle nezazněl žádný křik, rozhovory probíhaly normálním hlasem. Teprve po jejich odchodu se maminka hlasitě rozplakala, vyklonila se z okna a dívala se, kam tátu vedou. Vedli ho na blízkou radnici, kam přicházeli další zadržení. Později jsme se dověděli, že proběhl hromadný zátah na místní činovníky Sokola.
Samozřejmě vím, že poklidný průběh tátova zatčení není vzorkem standardního chování gestapa. Ale zážitek měl formativní vliv na mé vnímání policejních zásahů v budoucnosti.
Často jsem pochyboval o nezbytnosti zadržení zájmové osoby v jejím bydlišti, když k němu mohlo dojít při podání vysvětlení v policejní služebně, bez obtěžování dalších osob.
Opakovaně jsem pochyboval o nutnosti provádět zásahy v noci, zvláště v případech, kdy vpád policie vyděsil malé děti.
Vadí mi hulákání při zadržení zájmové osoby a hrozby násilím, vyhrocené připraveností použít beranidlo, a jejich případné použití.
A zvlášť mě pobuřuje součinnost policie s novináři a televizními štáby, přizvanými k zásahu. Zažil jsem jich už řadu. Většina zadržených má ústavněprávně chráněný nárok na uplatnění presumpce neviny a na ochranu osobní důstojnosti, ale velmi často toho policie nedbá a samozřejmě tím pohrdají novináři.
Všechny výše uvedené nectnosti poznamenaly zadržení podezř. Tomáše Jiřikovského a jeho následné přesuny. Proti trestnímu stíhání proti němu jako takovému nemám námitky. Nemohu ale přehlédnout, že případ je zvlášť křiklavý tím, že mu nedávno nikdo nezabránil ve vycestování do Asie.
Zásah proti Tomáši Jiřikovskému si vysloužil oprávněnou mediální kritiku různých komentátorů. Králem mezi nimi je ovšem bývalý ministr Pavel Blažek, který v článku na serveru Echo 24 (zde) z 19. srpna 2025 vytkl podrobnosti, které mohl znát jen přímý účastník zadržení. Tvrdí, že policisté nabízeli Tomáši Jiřikovskému zajištění podmíněného trestu, pokud jim řekne něco na nějakého politika a strašili ho tvrdým trestem, nevyhoví-li, protože soud jej bude soudit podle přání veřejnosti a nikdo mu nepomůže. Protože nikoho „nenapráskal“, šel do vazby.
Pavel Blažek samozřejmě účastníkem zadržení nebyl a určitě neměl možnost o něm s Tomášem Jiříkovským mluvit během jeho následných přesunů. V jeho pábení se tak nejspíš odrážejí obavy z toho, co jej čeká, až si policisté přijdou pro něho. Pravděpodobnost, že s ním policisté budou chtít mluvit, a to kvůli jeho vlastním hříchům, je hodně vysoká. Uvidíme, zda se budou k němu chovat uctivěji než k Tomáši Jiřikovskému.
V článku je také zmínka, že ministryně spravedlnosti Eva Decroix vnímá způsob zveřejnění zadržení Tomáše Jiřikovského jako „kovbojku“. Z pozorovacího stanoviště ve výši 90 let to hodnotím jako lehkomyslný „výšplecht“ rozverného děvčete. Újma zadrženého na občanských právech by neměla být pro ministryni spravedlnosti zdrojem veselí.
Od žertování ale musím přejít ke konstatování, že „kovbojka“ není zdaleka první a patrně ani ne posledním zábavným představením, jež nám televize společně s policií připravila. Vzpomínám např. na způsob, jakým kdysi velmi dávno televize zveřejnila policejní zásah proti příbramskému fotbalovému bossovi Jaroslavu Starkovi: zastavili jeho auto na cestě z Příbrami do Prahy, vytáhli ho na vozovku a ležícímu nasadili pouta. Náhodou (sic!) se u toho vyskytly televizní kamery, ač do Prahy bylo daleko. Také vzpomínám na šetrný postup eskorty při zadržení bývalého libereckého policejního ředitele, úmyslně vyváděného z budovy zadním východem. Šetrnost nebyla k ničemu, protože někdo dal „echo“ televizi a novinářům, kteří na eskortu stejně čekali. Ostouzející bylo také předvádění Jany Nečasové (Nagyové) v „medvědech“.
Případy policejního násilí obvykle vyvolávají veřejné pohoršení, které ovšem časem vyšumí. Domnívám se, že kultura policejních zásahů vyžaduje důkladné prozkoumání a možná i legislativní úpravu. Policisté samozřejmě musí mít právo postupovat tak, aby jim zadržovaný nemohl otéci a aby sami při akci neutrpěli úraz nebo dokonce nepřišli o život. Ale na druhé straně by měli vždy jednat v souladu s ústavním právem a mimo to zbytečně neobtěžovat občany, kteří nemají s trestnou činností zadržovaného nic společného. Zvlášť by se měli vyhýbat strašení malých dětí. Od Listopadu 1989 se vystřídala v úřadech ministra vnitra a ministra spravedlnosti řada vesměs zkušených politiků, ale do zásadní debaty o kultuře policejních zásahů se dosud nikomu nechtělo. A došli jsme tak daleko, že jeden z nejvýznamnějších bývalých ministrů spravedlnosti se musí bát toho, co zažije, až si pro něj přijde policie. Je samozřejmě především trapné, že právě on se z vlastní vůle dostal do této šlamastyky.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
