HDP je pochopitelně agregátním ukazatelem stavu celé ekonomiky a vypovídá jen málo o tom, jak jsou na tom jednotlivé firmy, obory či odvětví příslušného národního hospodářství. V důsledku poklesu příjmů firem, v některých odvětvích velmi dramatickému, dochází k nepříznivým dopadům také do sektoru bankovního.

Český bankovní sektor byl na počátku koronavirového roku 2020 v bezvadném stavu. Podíl nesplácených úvěrů na konci června minulého roku dosáhl v Česku pouhých 1,2% z celkových aktiv. Mimochodem, úspěšnější v Evropské unii, pokud jde o tento ukazatel, je z pochopitelných důvodů jen Lucembursko s 1,1% toxických úvěrů z celkových aktiv a Švédsko s nepatrnými 0,5%. Sousední Německo má podíl nesplácených úvěrů bank z jejich celkových aktiv na úrovni 1,3%. Česko je tedy v tomto směru ve výtečné společnosti.

Nemá za sebou zátěž minulých desetiletí, jako např. Řecko, Kypr či Itálie.  A velké české banky, po jejich očištění zhruba před dvaceti lety, které předcházelo prodeji největších českých bank zahraničním investorům (Komerční banka, Česká spořitelna a ČSOB), prováděly velmi opatrnou, konzervativní obchodní politiku,  pokud jde o poskytování nových úvěrů. Zatěžovaly však své klienty neúměrnými poplatky a vydělávaly tak ohromné peníze. Pro zahraniční investory, mateřské banky v zahraničí jsou největší české banky slepičkami se zlatými vejci. České banky bez velkých problémů zvládly také recesi v roce 2009.

Při příchodu koronavirové krize a při prvním lockdownu na jaře vláda dohodla s bankami moratorium na splácení úvěrů těch subjektů (firem i jednotlivců), které se dostaly do hospodářských problémů. Tuto ochrannou ruku z podnikatelského sektoru však vláda na podzim, prakticky před druhou vlnou pandemie, z pro mě nepochopitelných důvodů, sejmula.