Řekněme si otevřeně, že ne všechny skupiny a organizace v Čechách získaly díky obrovské benevolenci státu takto velkorysé majetkové a finanční řešení ve svůj prospěch. Kde jsou například majetky a finanční reparace za škody učiněné komunistickým režimem na majetku Sokola, Dělnických tělovýchovných jednot, Orla a dalších tělovýchovných organizací? Kde je majetek živnostníků, o který tito po únoru 1948 po jejich vyvlastnění komunisty přišli (peníze, zásoby zboží, vybavení živností atd.)? Mohl bych ve výčtu podobně poškozených skupin a organizací pokračovat.

Když v roce 1991 zvěčnělý kardinál Tomášek, arcibiskup pražský, po schválení výčtového zákona, kterým byly parlamentem vraceny ohromné majetky zejména katolické církvi, řekl, že toto je poslední majetkový požadavek, který katolická církev má, nikdo o tom nepochyboval. Kardinál Tomášek věděl, podobně jako současný papež František, že síla katolické církve by neměla být v jejím majetku, ale v duchovní oblasti. O tu by se měli katoličtí preláti starat i v Čechách především. Domnívám se, že pokles důvěry české veřejnosti v církve v posledních letech je mj. způsoben jejich zjevnou hamižností.

Církve se dnes s velkou chutí odvolávají na schválení zákona o církevních restitucích v Poslanecké sněmovně v roce 2012. Ale už nikdo z církevních činitelů neříká to, že tento zákon byl velmi pochybně schválen hlasem trestně stíhaného a vlastně již odsouzeného poslance ODS. Je zvláštní, že ti, kteří dnes mluví s takovou rozkoší o morálce, toto jednání za morální považují.