Náš národ v tom hrál roli pasivních, ale někdy i aktivních pomocníků. Všeobecně řečeno, nijak se proti tomu viditelně nebouřil, pokud přímo nepodepisoval petice a rezoluce proti „lumpům a zrádcům“. Média samozřejmě vždy stála na té „správné“ straně. Tedy na straně věznitelů. Měla jasno. Lidé přes vládní propagandu mnohdy pochybovali, ale to bylo tak asi jediné, co se s tím dalo dělat.

Pravdou je, že protestovat by mnohdy znamenalo riskovat vlastní život. Určitě v době nacismu a také v 50. letech, tedy v době komunistického režimu. Stojí za to o tomto jevu přemýšlet a zkusit se poučit, čeho se vyvarovat. Každá aktuální moc má totiž tendenci sama sebe vnímat jako „jedinou správnou“, konající dobré věci v zájmu těch vyšších hodnot, s představou vlastního věčného trvání. Měli bychom se naučit na věci hledět s větším nadhledem, tlumit vzedmutí emocí svých i ve společnosti a moc trestat v rukou státu pokud možno směrovat jen na skutečně pro lidi nebezpečné činy. I dnešní moc vykazuje čím dál tím silnější tendenci sklouznout do našich vyjetých historických kolejí.