Senátoři přece musí vědět, že jejich návrh na ústavní žalobu by musel projít poslaneckou sněmovnou a získat, stejně tak jako v Senátu, tří pětinovou většinu. To se ale nejspíš (vlastně určitě) nestane a země se tedy neponoří, tak jak by si to možná část senátorů přála, do ústavní krize. Chci se zabývat jiným aspektem činu čtyřiceti osmi senátorů, kteří žalobu podpořili. To je malá odvaha věci projednávat veřejně, před tváří voličů. Řada z těchto senátorů, například z Ostravska, z Jižní Moravy atd. si totiž uvědomuje, že mezi jejich voliči je žaloba na prezidenta velmi nepopulární už jen proto, že ve venkovských regionech má M. Zeman mimořádně vysokou politickou podporu.

Senátoři, až na drobné výjimky, jsou naopak voleni ve svých jednomandátových volebních obvodech, většinou několikatisícovou skupinou voličů bez zájmu čtyř pětin voličů o volby do Senátu. Tedy mandát prezidenta z přímé volby je někde úplně jinde nežli chabý politický mandát senátorů. Nechci věci nijak dramatizovat a přehánět, ale při podobných impeachmentech (tady se jedná o impeachment ve stádiu pokusu) bylo vždy známo, kdo ze zákonodárců jak hlasuje. Dodnes je například známo, kdo z amerických senátorů před více než sto padesáti lety zachránil, při samozřejmě veřejném hlasování Senátu Spojených států, prezidenta Andrewa Johnsona před sesazením z úřadu prezidenta. Dodnes je známo, kdo hlasoval pro a kdo proti a také jaké pro to měl důvody.