V září roku 2009 český Ústavní soud, pod vedením Pavla Rychetského, perfidně zrušil mimořádné volby, jejichž vypsání podpořila  v obou komorách českého parlamentu ústavní většina poslanců a senátorů. Český Ústavní soud, i když je jeho kompetencí posuzovat ústavnost zákonů, postrádá podle platné české ústavy pravomoc rozhodovat o ústavnosti ústavních zákonů. Tedy, Ústavní soud tehdy bezostyšně porušil ústavní pořádek, což vedlo v Česku k narušení běžného střídání levicových a pravicových vlád. A politickou scénu tak do značné míry ovládly nesystémové politické strany (Věci veřejné, Piráti). Ústavnímu soudu,  respektive silám, které si vynutily toto rozhodnutí, šlo tehdy o to, zabránit vítězství levice ve volbách do sněmovny. Což by vedlo k ustavení vlády Sociální demokracie, pod mým vedením, s mimovládní podporou komunistů. To ovšem nebylo v souladu s plány některých „zahraničních mocností“. Dlouhou dobu po tomto rozhodnutí Ústavního soudu jsem se sám sebe ptal, kdo dodal Rychetskému a spol. odvahu k tomuto nehoráznému činu, prznícímu ústavní pořádek v Česku a de facto ničícímu českou demokracii. Po letech mi vyšel jediný možný výsledek úvah a tím byl zásah zahraniční moci. Jak by se  jinak tak nestatečný člověk, jako byl Rychetský, odvážil k protiústavnímu konání. Čin Ústavního soudu byl přikryt pochvalných rykem politické pravice, která větřila svou prohru v mimořádných volbách, plánovaných na říjen 2009 a také mainstreamových médií. Toto zneužití Ústavního soudu k závažnému zásahu do politického života státu, byl v té době v Evropské unii něčím výjimečným. Nyní, jako by se stával normou.

Gruzie a Moldavsko usilují o členství v EU. V těchto zemích probíhá politický boj mezi silami, které jsou pro jednosměnný vstup do EU a silami, které usilují o širší politické vztahy v zahraniční politice a tedy o zachování zejména výhodných hospodářských vazeb,  jak na EU, tak na Rusko.

V Gruzii nyní probíhá malý “Majdam po gruzínsku“. Demonstranty proti výsledku parlamentních voleb, ve kterých zvítězila strana hledající realistické vztahy jak k EU, tak k Rusku, hecuje otevřeně „prozápadní“ gruzínská prezidentka. Mandát této osoby v prezidentském úřadu končí za několik dnů. Dosluhující prezidentka však sdělila, že ve své funkci bude pokračovat i po zvolení nové hlavy státu. To je konec legality a pokus o státní převrat, neboť jinak se tento rádoby revoluční čin nedá nazvat. Prostě síly, které v Gruzii podporuje Západ, nejsou schopny unést politickou porážku. A tuto porážku neumí unést ani vedení EU v Bruselu. Zdá se však, že prezidentka po skončení jejího mandátu bude muset být vyvedena ze své úřadovny, kde už od 9. prosince nemá co dělat. A vývoj v Gruzii půjde sice klopotně, ale jistě kupředu.

Před pár týdny mne překvapil výsledek prezidentských voleb v Moldavsku. Tzv. proruská strana ve volbách prohrála, i když v samotném Moldavsku vcelku s přehledem zvítězila, ale volby rozhodl milion (!) hlasů Moldavanů, hlasujících ze zahraničí. Tento volební výsledek vzbudil můj úsměv. Stejně jako to, že na moldavském velvyslanectví v Moskvě v určitou chvíli došly hlasovací lístky… Proti výsledkům moldavských prezidentských voleb nikdo ze západních pozorovatelů neprotestoval.