To nezní moc nadějně vzhledem k tomu, že vláda je dost bezradná i se situací doma, zejména tváří v tvář riziku, že se naplní to, za co tak okázale bojuje a budou přerušeny dodávky ruských energetických surovin. Řada českých domácích politik v klíčových oblastech jako jsou obnovitelné energie, klimatická opatření nebo udržitelné zemědělství představuje neochotné šourání za dohodnutými programy, se kterými přichází Evropská komise, nebo spíše pohyb v protisměru. 

Nejnaléhavější je teď energetická krize, kterou způsobuje zastavení dodávek ruských surovin. Česká republika je z tohoto ohledu nejzranitelnější. Platí to i pro proud ukrajinských uprchlíků na naše území, další důsledek války na Ukrajině, kterou maximálně prodlužujeme dodávkami tanků, raketometů a dalších zbraní a munice. S tím si taky nevíme rady. Energetická krize je zdrojem nevídané inflace, která bude spolu s uprchlíky velkým tématem prezidentských voleb v Česku. Ty se rozjedou naplno, ještě v době českého předsednictví, takže pozornost vlády bude dost rozostřená.

Ale domácí konflikty k předsednické roli běžně patří. Roku 2009 česká vláda v této roli neslavně padla po sérii domácích skandálů a úkol musel dokončit úřednický kabinet Jana Fischera. Letos je znovu pod tlakem, ale není v tom sama. Evropské předsednictví je štafeta, která se předává po půlročním působení, a tak po nás přijde na řadu Švédsko, prožívající zásadní obrat ve své zahraniční politice, když se tato dosud neutrální země rozhodla pro vstup do NATO. Francie, na kterou právě navážeme, proložila své předsednictví nejprve prezidentskými volbami, a nyní vstupuje do horké fáze těch parlamentních. I proto po ní zbyde nějaká ta nedodělaná agenda.