Jiří Paroubek: Topolánkův souboj s pamětí

18.12.2018 14:57

S jistým zpožděním jsem si přečetl včerejší rozhovor bývalého premiéra a někdejšího mého hlavního politického rivala Mirka Topolánka v Hospodářských novinách. Přiznám se, že jsem dost dobře nepochopil poselství tohoto rozhovoru, protože věnovat se téměř jedno desetiletí starým bitvám je vcelku zbytečné.

Jiří Paroubek: Topolánkův souboj s pamětí
Foto: archiv red, tan
Popisek: Jiří Paroubek

M. Topolánek se však evidentně ještě dnes dojímá nad nespravedlností osudu a údajnými „podrazy“ nejrůznějších osob, které vedly k pádu jeho vlády. A tak nezbývá než mu trochu osvěžit paměť. Nepůjdu do žádných velkých detailů, to myslím nemá velký smysl.

Topolánkova vláda vznikla v lednu 2007, jako vláda s nejnižší možnou legitimitou, kterou předtím i potom české vlády měly. Za podivných okolností jí podpořili dva, na kandidátkách sociální demokracie zvolení poslanci Melčák a Pohanka, kteří přeběhnutím do tábora pravice narušili poměr hlasů ve sněmovně tak, jak vyplynul ze sněmovních voleb v červnu 2006. Ten poměr hlasů původně byl 100 na 100 mandátů levice a pravice. Rád bych také připomněl, že postupem času došlo v roce 2008 k akvizicím dvou dalších poslanců sociální demokracie, Snítilého a Wolfa, do tábora pravice. Kdyby to nebylo tak vážné, bylo by to až komické.

Vždy, když Topolánkova koalice neměla hlasy, tak se objevil nějaký nový přeběhlík, který hlasoval ve prospěch Topolánkovy vlády. V závěru roku 2008 však došlo k jisté změně. Poslanec Pohanka se rozhodl ukončit své angažmá ve sněmovně a odejít do politického důchodu a na jeho místo ve sněmovně nastoupil náhradník z kandidátní listiny ČSSD. A v tom okamžiku již koaliční vláda Topolánka, Schwarzenberga a Bursíka neměla ve sněmovně většinu. Proti ní byly dvě dříve zelené poslankyně a dva bývalí poslanci ODS. A v této situaci vláda, a zejména premiér Topolánek, neměla snahu se domluvit se sociální demokracií na ničem. Prostě vstoupila do roku 2009 jako menšinová vláda a přitom se chovala, jako kdyby měla velkou parlamentní většinu. To by se samozřejmě dalo tolerovat, třeba i půl roku, tedy po celé české předsednictví.

Přišla však chvíle, kdy bylo potřeba řešit velký morální problém. Hlavní rádce M. Topolánka Marek Dalík nutil redaktora ČT Ostrava, aby nebyla odvysílána reportáž veřejnoprávní televize kompromitující vládu. V každé jiné zemi západní Evropy na západ či na jih od našich hranic by po takovém excesu premiér vlády okamžitě odstoupil. U nás to vedlo k hlasování o nedůvěře, které vláda prohrála. Podle M. Topolánka jsem prý neměl plán B, i to je lež. Plán B existoval a pohyboval se v rámci ústavních zvyklostí. Protože ani jedna z velkých stran nebyla schopna ustavit většinovou vládu, bylo možné se dohodnout – a k této dohodě také za pár týdnů po pádu vlády došlo - na předčasném ukončení volebního období a vypsání parlamentních voleb. Tedy přesněji předčasných parlamentních voleb.

Vycházeli jsme přitom z precedentu, z ústavní a politické praxe, která byla použita při ukončení mandátu vlády v roce 1998 a při vypsání mimořádných voleb v tom roce. Předkladatelem tohoto návrhu v parlamentě byl tehdy senátor Rychetský. Tentýž Rychetský, jehož Ústavní soud na podzim v roce 2009 na základě stížnosti jediného (!) poslance Melčáka, mimořádné volby zrušil. Ale to je jiný příběh. Prostě po téměř deseti letech M. Topolánek jaksi některé věci fabuluje a domýšlí a myslím, že to není potřeba ani chápat dramaticky jako velkou lež.

Mluví například o jakési dohodě mezi A. Vondrou a J. Hamáčkem, která měla vést k neútočení v době evropského předsednictví. A pak do toho zamíchá hned L. Zaorálka, který jej prý začal vydírat s tím, že naši vojáci musí odejít z Afghánistánu a že vláda ODS musí zrušit nemocniční poplatky. Při vší úctě k Zaorálkovi a Hamáčkovi, nevím nic ani o Hamáčkově dohodě s Vondrou, ani o Zaorálkově „vydírání“. Moje tehdejší pozice jako šéfa ČSSD ovšem byla taková, že bych o tom musel vědět. O jednom i o druhém.

Stejně tak M. Topolánek úplně blábolí, že jej někdo z mých lidí měl vydírat a to prý brutálně v den hlasování o nedůvěře k vládě. To jsou už úplné nesmysly. Věděli jsme, že proti vládě jsou čtyři „vládní" poslanci, všichni poslanci komunističtí a sociálně demokratičtí a že tedy hlasování nemůže dopadnout jinak, nežli pádem vlády. Žádné „vydírání“ v této situaci nemělo smysl. Ani komunistickým, ani sociálně demokratickým poslancům jsem nemohl „rozkázat“, aby hlasovali pro vládu. Prostě ztratil bych tvář a ztratili by svou tvář i budoucnost takto hlasující opoziční poslanci. A se čtyřmi odpadlíky z vládního tábora jsem z pochopitelných důvodů osobně ani zprostředkovaně nemluvil. Jestli s nimi hovořil, jak přiznává, spolu s Jaromírem Soukupem M. Topolánek, no tak je to smutná ukázka jeho vyjednavačských schopností. A nic víc a nic méně.

I po pádu vlády jsem nabídl M. Topolánkovi, a tato nabídka vstoupila ve veřejnou známost, možnost, že by vláda M. Topolánka dokončila evropské předsednictví, tedy do konce června roku 2009, jako vláda v demisi. To by bylo řešení, které by se pohybovalo, jakž takž v rámci Ústavy. Sdělil jsem však veřejně také svou podmínku, respektive podmínku ČSSD. A tou podmínkou bylo, že funkci ministra vnitra nebude vykonávat s okamžitou platností Ivan Langer. Po několikadenním váhání mi M. Topolánek sdělil, že tato podmínka je neakceptovatelná, protože se na podzimním kongresu ODS stal znovu předsedou ODS především díky hlasům, které mu zorganizoval I. Langer. Jen připomenu, že ODS svůj kongres pořádala jen pár týdnů po velkém výprasku, který utrpěla od ČSSD v krajských a senátních volbách na podzim roku 2008. Prostě pozice M. Topolánka byla vnitrostranicky velmi oslabena.

Když padla tato možnost, nezbylo, než se dohodnout na složení úřednické vlády, kterou v podstatě sestavili ČSSD, ODS a Zelení. Připomenu jen, že na místo nepříliš schopného ministra zahraničí Schwarzenberga, se stal klíčovou osobností předsednictví profesionální diplomat Jan Kohout. A upřímně řečeno i předseda úřednické vlády Jan Fisher si dával pozor, aby se nepouštěl během předsednictví do kontroverzních sporů a vyjádření, které byli specialitou právě M. Topolánka.

V rozhovoru, který je ze strany redaktora HN veden vůči M. Topolánkovi jinak velmi přívětivě, se nicméně objevuje připomínka jednoho takovéhoto blábolu na evropské úrovni. K překvapení všech, den po pádu vlády M. Topolánek při projevu před europoslanci nazval snahu americké vlády finančně stimulovat ekonomiku, coby hlavní protikrizové opatření, „cestou do pekel“. Přitom každému malému dítěti alespoň se špetkou ekonomické erudice muselo být jasné, že pokud by se USA v té době vydaly jinou cestou, cestou nezasahování do ekonomiky, znamenalo by to zhroucení jejich finančního systému a celého světového hospodářského řádu. Nevím, jestli bonmot o „cestě do pekel“ myslel Topolánek vážně, či to byl jen projev duševní krize po pádu vlády, ale pokud to myslel vážně, byl pro svou zemi a pro Evropu, pro svou naprostou nekvalifikovanost velmi nebezpečný.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…