Nebývá obvyklé, abych se častěji shodoval v názorech na zahraniční politiku státu s K. Schwarzenbergem. Ale je to již několikerý případ v posledním roce, kdy musím konstatovat, že s ním mám na věc identické názory. Pokud jde o ministra Petříčka, myslím, že to byl zatím zřejmě jeho nejzdařilejší počin ve funkci ministra zahraničí. Je potřeba také tiše připomenout, že tito tři muži ve společném článku neudělali nic jiného nežli to, že zasadili jasnou politiku Evropské unie, pokud jde o řešení palestinsko-izraelského konfliktu, do kontextu českých národních zájmů.

Přitom článek nevyužívá žádné těžké kalibry ke své argumentaci, jakými jsou například četné rezoluce Rady bezpečnosti OSN, které řeší otázku izraelsko – palestinských, či šířeji izraelsko – arabských vztahů.

Připomenu jen jednu z mnoha rezolucí, tu poslední rezoluci Rady bezpečnosti OSN 2334 ze dne 23. 12. 2016 "k izraelským osadám na palestinských územích okupovaných od roku 1967, včetně východního Jeruzaléma"....Tato rezoluce Rady bezpečnosti byla přijata čtrnácti hlasy k nule, přičemž Spojené státy, vedené v té době ještě Obamovou administrativou, se zdržely hlasování. Takže pro tuto rezoluci hlasovali kromě Ruska a Číny také dvě západní velmoci: Francie a Velká Británie. V rezoluci se konstatuje, že praxe výstavby izraelských osad na okupovaných palestinských územích představuje „zjevné porušení mezinárodního práva“ a nemá „žádnou právní platnost“. A dále se v textu říká, že „osidlování (myslí se výstavba izraelských osad na okupovaných územích – pzn. autora) ohrožuje dvoustátní řešení". Řekněme si otevřeně, že Izrael se vydal již před lety na cestu změny demografického složení obyvatelstva na okupovaných arabských území. Tedy, východního Jeruzaléma a západního břehu Jordánu. Ve východním Jeruzalémě se Izraeli již podařilo změnit demografickou strukturu obyvatelstva tak, že většinu jeho obyvatel dnes tvoří Židé a nikoliv Arabové.

Prostě Izrael se rozhodl jít politikou hotových faktů, tedy stavět mezinárodní společenství před hotová fakta.