Určitě to bude otázka udržení životní úrovně a vše co s ní souvisí. Tedy zaměstnanost, vývoj mezd i minimální mzdy. Prostě ekonomické programy jednotlivých politických stran, které se budou ucházet o přízeň voličů v podzimních volbách, musí obsahovat návody, jak v co nejkratší době vrátit životní úroveň občanů na standard roku 2019. A postupně pak příjmy občanů a také výkon veřejných služeb a tedy i životní úroveň lidí  dále zvyšovat.

V průběhu pandemie koronaviru se ukázalo, že máme stále robustní zdravotní péči, což ovlivňuje jednak vysoká kvalita lékařů, sester a dalšího zdravotnického personálu, schopných enormního nasazení a také veliké flexibility. Ukázalo se také, jak je dobře, že se sociální demokracii v letech řádění pravicových vlád – tedy v období 2007  - 2013 – podařilo v zásadě ochránit rozsah zdravotní sítě a tedy i péče  veřejných nemocnic a zabránit šíleným představám o její redukci a rozprodeji „podnikatelům ve zdravotnictví“. Podařilo se udržet v rukou státu  všechny fakultní nemocnice. A také v krajích si naprostou většinu významných nemocnic ponechaly kraje. Nicméně, je potřeba připomenout snahu ODS zejména v letech 2007 – 2008 o prosazení „amerického modelu zdravotnictví“. Tedy takového modelu, kde by významná část zdravotní péče byla komercializovaná a pro řadu občanů s nižšími příjmy vlastně nedostupná. Přesně tak nyní probíhá zdravotní péče o občany ve Spojených státech, a to je zřejmě jeden z hlavních  důvodů ohromného šíření pandemie koronaviru a vysokého počtu úmrtí v USA.

České zdravotnictví má velké přednosti, pandemii zvládlo na výbornou, ale neměli bychom zakrývat ty skutečné systémové chyby, které v něm jsou. A které např.  způsobují odchody mladých lékařů a sester do zahraničí. Nejde přitom jen o peníze. Jde také o možnosti dalšího vzdělávání, kariérního růstu a to i mimo špičkové české  nemocnice.