I kdyby se nepodařilo dosáhnout úplné jednoty, zdálo se být skoro nemožné, že by česká zahraniční politika mohla pokračovat v mnohohlasné kakofonii, která se pro ni stala charakteristikou během předešlých vlád.

Pro zahraničí nebylo v minulosti vždy snadné rozumět tomu, co je oficiálním českým stanoviskem, nebo zda vůbec nějaká společná linie existuje. Symbolickým vyvrcholením dlouhodobého chaosu v zahraniční politice bylo, když prezident Václav Klaus v rozporu s vládní linií dlouhodobě blokoval podpis Lisabonské smlouvy a premiér Petr Nečas jezdil na summity Evropské unie s tím, že nemá mandát se k čemukoliv pevně zavázat.

Bohužel situace se příliš nezlepšila ani po nástupu nejnovější vlády. Současný prezident Miloš Zeman se v podstatě chová jako neřízená střela, která vyjadřuje svoje občas radikální postoje k mezinárodním krizím, terorismu nebo roli islámu ve světě bez větších konzultací s vládou.

Premiér Bohuslav Sobotka se pro změnu snaží lavírovat mezi názory různých ministrů, prezidenta i náladami ve vlastní straně, takže když už se k něčemu zásadnímu v zahraniční či obrané politice vyjádří – kupříkladu k možnému rozmístění jednotek NATO na našem území – je z toho kontroverze.