Sobotka se k mezinárodním problémům vyjadřuje sporadicky. Občas se dokonce zdá, že na důležité události, které hýbou světem, žádný názor nemá.

Zdá se také, že mluví jiným jazykem v zahraničí a doma, jak ukázal jeho nedávný článek v americkém časopise Foreign Policy. V něm se vyjadřoval jako zastánce dědictví lidsko-právní politiky i principiálních postojů Václava Havla, ale doma se tváří spíše jako pragmatik, který podporuje kupříkladu obchod s Čínou bez ohledu na její porušování lidských práv.

Pokud jde o politiku Evropské unie vůči Rusku ve světle ruské agrese na Ukrajině, Sobotka po nějakou dobu jen poněkud zmateně lavíroval. Slyšeli jsme od něj, že Evropa musí být jednotná, ale už po uvalení prvních sankcí předvedl kupecké počty ohledně toho, co sankce mohou českou ekonomiku stát.

I když dál zdůrazňoval potřebu evropské jednoty, varoval, že další zpřísnění sankcí může být nežádoucí. Na posledním summitu Unie si pak vyhradil právo s novými sankcemi nesouhlasit, aniž by je už znal, a nyní, kdy byly obrysy nových sankcí zveřejněny, už otevřeně mluví o tom, že Česká republika se zbytkem Unie nemusí táhnout za jeden provaz.

Proč to Sobotka dělá? Bohužel se zdá, že důvody jsou typicky české, tedy přízemní.