Ta totiž zase jednou ukázala dosti propastnou míru ignorance, i v řadách českých politiků, ve vztahu k tomu, co eurokomisaři vlastně dělají a koho zastupují. Ukázala také, jak velký problém česká politika má, když se po ní žádá konsensus v otázkách, které jakkoliv přesahují české partajní zájmy.

Už samotný proces nominace českého kandidáta na post eurokomisaře se zvrhl do poziční války mezi partajemi v rámci vládní koalice. Místo toho, aby se její lídři sešli za zavřenými dveřmi a pak jednotně nabídli šéfovi Evropské komise Junckerovi dle jejich soudu nejkvalifikovanějšího kandidáta, vyměňovali si navzájem vzkazy přes média. Tak dlouho se nebyli schopni shodnout na společném kandidátovi z řad těch, které jednotlivé vládní strany navrhovaly, až nakonec museli navrhnout Věru Jourovou coby kompromis vynucený částečně tlakem z Unie a Junckerovou poptávkou po ženských kandidátech.

Ve všem, co se pak dělo okolo Jourové, byla Jourová tak trochu nevinně. Čeští politici si dělali zálusk na nějaké ekonomické portfolio, ale přitom nominovali kandidátku, která má právnické vzdělání a jejíž specializací je regionální politika, nikoliv ekonomika. Když bylo zřejmé, že důležitý ekonomický post Češi nedostanou, upřely se naděje právě k regionální politice, aniž by se bralo v úvahu, že Česká republika má právě v této oblasti kvůli korupci a nekompetentnosti při čerpání evropských fondů dost otřesnou pověst.

Jakkoliv si Jourová v pozici ministryně pro místní rozvoj počínala poměrně kompetentně, nikoho z českých politiků, zdálo se, netrápila otázka, proč by právě Česká republika měla dostat portfolio, v němž v Evropě selhává.