Klaus chce využít sporu o evropskou integraci k „nacionalizaci“ české politiky. Z jeho různých vyjádření, jakož i z vyjádření jeho bizarního okolí, se začíná rýsovat, jak by taková demokracie „po našem“, možná představovaná po odchodu z prezidentské funkce vlastní stranou, měla vypadat.

Byla by to „vozová hradba“, za níž by se česká politika bránila náporu globalizace vyzdvihováním národních tradic a zájmů i uměle vykonstruované identity. Ta by se pokoušela skloubit odkaz husitské revolty „proti všem“ s dědictvím konzervativního proudu v českém katolicismu, který se v kritických momentech historie, jakou byla druhá republika, stával vpravdě reakční silou.

Byla by to „demokracie“, v níž je politika nadřazena právnímu státu a jejímž úkolem je skoncovat se „soudcokracií“, včetně silné autority Ústavního soudu, jakož i s „dekadentními“ vynálezy politického liberalismu, jako jsou lidská práva druhé a třetí generace, tedy především práva sociální, multikulturalismus, či údajně bezbřehá tolerance k různým menšinám.