Českoslovenští občané byli šokováni, když se tanky valily ulicemi měst a rozhlas vysílal informaci o vstupu cizích vojsk a odmítavé stanovisko stranických orgánů k této invazi. Vojenská akce byla v této chvíli nemožná a tak zbýval jen odpor bezbranných. Brzy se rozšířila informace o tom, že představitelé strany a státu byli zatčeni a odvlečeni na neznámé místo mimo území republiky. Moc v zemi měla převzít tzv. dělnicko – rolnická vláda Aloise Indry.

Tento záměr nevyšel. Díky obrovské vlně protestů a duchapřítomnému a rozhodnému postoji prezidenta republiky generála L. Svobody záměr převzít moc zkrachoval a Moskevští představitelé byli nuceni přistoupit k jednání. Nebylo to jednání rovnocenné a férové ale dá se říci že určitý výsledek mělo. I když jen dočasný. Nepodařilo se ani zabránit konání mimořádného sjezdu KSČ ve Vysočanech, to byl další neúspěch okupačního velení. Nepodařilo se ani odhalit jakoukoli kontrarevoluci. Jak se ukázalo, zbraně které byly předváděny jako připravené zbraně údajných pučistů byly ve skutečnosti zbraně ze skladů Lidových milic, nebo šlo o zbraně lovecké , nemluvě o podivném nálezu v Nové Roli u Karlových Var který byl zřejmě předem připravenou provokací. Vojáci stáli po zuby ozbrojeni v cizí zemi, kde se nestřílelo,kde neprobíhal žádný převrat, ale stáli proti nim neozbrojení, rozhořčení civilisté. V nervózní a podrážděné atmosféře pak padaly výstřely, které zraňovaly a zabíjely. Docházelo k nehodám, které způsobovaly nejen škody na majetku ale i na zdraví a životech. Při vyhrocené situaci na Vinohradské třídě v Praze, v okolí budovy rozhlasu vybuchl muniční vůz, což způsobilo požár. V Liberci došlo k nehodě při níž tank narazil do domu a došlo ke zřícení části budovy a usmrcení několika osob. Událost zachytil duchapřítomný fotograf.

Útočníci nedokázali zabránit ani informování veřejnosti. Vysílal rozhlas, vysílala televize, vycházely noviny a časopisy. Na koleně a v provizorních podmínkách. Česká schopnost improvizace se plně projevila.

S odporem a nechutí podepisovali představitelé Československa Moskevské protokoly ale vrátili se a snažili se udržet dosavadní reformní kurs. Vojska se stáhla z ulic měst do určených prostor a situace se zdánlivě uklidnila. Dočasně a opravdu jen zdánlivě. Konzervativní síly, posílené přítomností cizích vojsk a těžké vojenské techniky přešly do protiútoku. Co nezvládla vojenská intervence přímo, měl zvládnout a bohužel také zvládl, cílený a stálý mocenský a politický tlak. Bod za bodem ustupovali stoupenci socialismu s lidskou tváří až k osudnému zasedání ÚV KSČ v dubnu 1969. Pádem A.Dubčeka tehdy skončil jedinečný projekt demokratického socialismu v Československu a ani masové protesty v srpnu 1969 situaci nezvrátily. Byla uzavřena dohoda o dočasném pobytu sovětských vojsk, kterým byly poskytnuty vojenské prostory k pobytu a výcviku. Z násilné okupace se tak stala dlouhodobá cizí vojenská přítomnost, patřící k metodám všech velmocí a která nikdy a nikde nedělala a nedělá dobrotu. Normalizace mohla začít.