Jiří Řezník: Jak Jan Masaryk investoval ve dřevě a na dřevo

16. února 1948 navštívil Jana Masaryka šéf československé rozvědky Zdeněk Toman, aby s ním projednal osobní záležitosti. Ve stejný den se sešli P. Zenkl, H. Ripka, J. Stránský, V. Krajina, J. Firt a P. Drtina, aby se dohodli, jaká stanoviska zaujmout k dané situaci, vzniklé po nesplnění vládního usneseni z 13. února 1948, týkajícího se otázek personální reorganizace velitelských míst v pražském bezpečnostním sboru. Vyzvali tři ostatní nekomunistické strany ke koordinovanému postupu. 20. února dvanáct členů vlády podalo demisi.

Walter Charles Körner, narozený 21. července 1898 (zemřel ve stejný den v r. 1995) v početné židovské rodině v Novém Hrozenkově, absolvoval základní a střední školu v Novém Jičínu a Exportní akademii ve Vídni. Jeho rodina podnikala v lesnictví. 30. dubna 1920 si nechala zaregistrovatě firmu jako otevřenou obchodní společnost se sídlem v Opavě s pobočkou v Novém Jičíně pod názvem J. Körner. Jako předmět podnikání byl ohlášen obchod se dřevem, pila a dřevařský průmysl. Jeho společníky s právem jednat samostatně se stali Isidor Körner z Nového Jičína, Theodor Körner z Nového Jičína, Leo Körner z Milána a Otto Körner z Vídně a Walter Körner z Nového Jičína. Pan Walter Körner se angažoval v Czechoslovak Forest Council.

V r. 1928 se rodina přestěhovala z Opavy do Prahy. 22. září 1938 se části rodiny podařilo na podnět předsedy vlády Emila Hodži emigrovat letadlem přes Amsterodam do Velké Británie. Rodina začala podnikat v lesnictví v Kanadě, speciálně v Britské Kolumbii. A od r. 1946 začala přispívat na rozvoj univerzity v Britské Kolumbii. V Kanadě je Dr. Walter Koerner znám jako zakladatel společnosti Alaska Pine Company a filantrop.

Jak je uvedeno na jednom webu, věnovaného významným kanadským Čechům, v případě rodiny Koernerových šlo o podnikatelé v lesnickém průmyslu, o židovskou rodinu z Moravy, která se koncem třicátých let usadila v Kanadě, kde bratři Otto, Theodore, Leon a Walter založili velký lesnický závod the Alaska Pine and Cellulose Company. Humanitární a charitativní aktivity rodiny dosáhly obrovských rozměrů. V roce 1942 Leon daroval sbírku umělých hub, vytvořených československým umělcem, katedře biologie a botaniky na UBC ve Vancouveru. V roce 1955 byla zřízena Nadace Leona a They Koernerových se základním kapitálem ve výši jednoho milionu dolarů. Během prvních deseti let nadace financovala výzkumné grantové projekty v mnoha oblastech vědy a umění. V roce 1959 Leon daroval UBC budovu fakultního klubu, který pod názvem Thea Koerner House slouží od roku 1961 jako centrum postgraduálních studentů. Dodnes je na UBC nabízeno studentům věnujícím se tvůrčímu psaní, výtvarnému umění, hudbě nebo divadlu stipendium They Koernerové. Oba manželé rovněž poskytli značné finanční prostředky na zřízení katedry oftalmologie a na provoz lesního divadla.

Podpora Waltera Koernera byla zaměřena na rozvoj slovanských studií, zřízení klinik v univerzitní nemocnici a zejména na výstavbu nové budovy univerzitní knihovny (otevřena v roce 1997) a na její zásobení knižními přírůstky. Na počátku sedmdesátých let daroval univerzitě svou rozsáhlou sbírku umění původních obyvatel Kanady a zasloužil se o založení světově proslulého Antropologického muzea, jež bylo otevřeno v roce 1976. Walter byl členem ředitelské rady UBC a Ekonomické rady Kanady, nositelem Řádu Kanady, Řádu Britské Kolumbie a mnoha dalších cen a poct.

Soupis literární pozůstalosti Waltera Koernera obsahuje zmínku o kontaktech s Vladimírem Krajinou z let 1966- 1993, nikoliv s Janem Masarykem. Pozůstalost ale obsahuje fotografie Tomáše Garrigue Masaryka, včetně foto z jeho účasti na jedné akci v Opavě, Jana Masaryka a dalších členů Masarykovy rodiny, dále portrét Karla Engliše u příležitosti jeho inagurace rektorem Karlovy univerzity. Walter a Michael Koernerovi se také účastníli slavnostního předání řádu Bílého lva Vladimíru Krajinovi v r. 1990.

V uvedeném soupisu literární pozůstalosti je uvedeno mimo jiné jméno Geralda Lenantona ((1896-1952), autora zprávy OSN o lesích (syna W.R. Lenantona).Gerald Lenanton se stýkal s Isaiahalem Berlinem (narozeného 6. června 1909 v Rize, zesnulého 5. listopadu 1997 v Oxfordu), synem velmi bohatého židovského obchodníka s dřevem. Berlin jako mladý muž se stal sionistou, protože cítil, že sionismus je přirozenou ideou pro osvobozenecké hnutí židovského národa, který po dvou tisíciletích exilu má právo na svou vlastní domovinu.

Isaiah Berlin v pozdějších letech velmi význačný filozof, v letech 1940-1942 pracoval pro britskou informační službu v New Yorku, musel výborně se znát jak s Janem Masarykem, což potvrzuje nepřímo zmínka v jeho korespondenci z 22. srpna 1940, tak s Johnem Fosterem (o čemž svědčí dopisy z r. 1936-1982), který sehrál velmi důležitou roli v životě Masarykovy přítelkyně Marcii Davenportové. Berlin se osobně seznámil s Fosterem při své návštěvě v Tel Avivu v r.1934.

Pan Berlin nejpozději v červnu 1940 se měl příležitost seznámit blíže také prostřednictvím paní Miriam Rotschildové se členy cambridského špionážního kroužku (jmenovitě se sovětskými špiony Haroldem Kimem Philbym, Guy Burnesem, Donaldem Macleanem a Anthony Bluntem a Michaelem Whitney Straightem), co ani neuměla obstarat Camelky pro Korotkovo komando v Masarykově bytě, takže ti chudáci se museli spokojit s ruskými cigaretami.

Je tedy evidetní, že Berlin byl neobyčejně společenským člověkem, který uměl získat nejlepší informace i o zákulisí americké politiky, čímž vzbudil pozornost samého Winstona Churchilla. Pak pracoval jako diplomat ve Washingotnu (1942-1945) a v Moskvě (1945-1946). V Moskvě se měl možnost setkat s Annou Achmatovou a Borisem Pasternakem. Berlin také zprostředkoval vyvezení rukopisu Pasternakova románu "Doktor Živago" na západ. Vzhledem k tomu, že v literatuře není uvedeno, jakou mincí za to musel zaplatit, tak je nutno uvažovat o panu Berlinovi jako dalším nadějném kandídátu do seznamu atomových špionů, v tomto případě spíše atomových obchodníků, respektive obchodníků s plutoniem. Roku 1946 se vrátil do Oxfordu, kde pak působil až do smrti. Mimochodem, Alexandr Edking v úvodu své studie o ruské novele děkuje také Janu Masarykovi a Isaiahovi Berlinovi jako těm, kdož měli největší vliv na jeho práci.

V podání pana Jana Beneše výše uvedený příběh získal následující podobu: Pan profesor Krajina prohlašoval, že biologická fakulta ve Vancouveru v britské Kolumbii, kterou vybudoval a úspěšné vedl (po Krajinovi se dnes jmenuje přírodní rezervace Krajina land, větší Čech), byla vybudována z daru dřevařské firmy Koerner . Tento dar pak, že odpovídal částce 6.000.000 dolarů, které tam Jan Masaryk nechal dne 19. února 1948 poukázat z londýnského konta čs. velvyslanectvi. Fakulta vznikla, když se odboj a válka, se kterou se počítalo, nekonaly. Vzpomeňme, že téhož dne se do Prahy dostavil Valerian Zorin – kontrolovat dodávky sovětské pšenice.Komunisté ho samozřejmě potřebovali mít živého, a ve vládě, jako stafáž své legality, tohle se používá jako důvod dotvrzující jejich neúčast na záhadných okolnostech „sebevraždy". Jenže to samozřejmě byli komunisté českoslovenští, pouhá místní agentura. Pokud jejich nadřízení v Moskvě zjistili, že Jan Masaryk se hodlá živý raději vyskytovat mimo Československo, a logicky by nastoupil na místo tradičního i ostudného boje o stát mimo tento stát, chtěli ho mrtvého. Pokud se Jan Masaryk na tento uděl připravoval, a poukaz nemalé finanční částky mimo kompetenci čs. úřadů tomu nasvědčuje, zajisté tak činil ve spojení s britskou tajnou službou, ke které měl z doby války nejblíže. S onou službou, kde tehdy dosud významné postavení zastával Kim Philby a čtyři další ničemové ve službách Moskvy.

Pravděpodobně se jednalo o katedru botaniky, založené v r. 1915, na přírodovědecké fakultě,, na níž pan Krajina měl začít učit od r. 1949. Skutečně už tehdy bylo vše ztraceno? Je však možná pravdou, že teprve s příchodem Krajiny na katedru tamtéž začali studovat první doktorandi. Podle jiného zdroje se tak stalo až v r. 1951 a v r. 1964 byla katedra přejmenována na katedru botaniky a biologie (http://botany.ubc.ca/about_us/history

Ten zdroj se mýlí, pan Krajina vskutku začal působit na katedře biologie a botaniky na Fakultě of Arts a Science od r. 1949 jako lektor (viz Calendar Thirsty Five Session 1949-1950. Vancouver, British Columbia 1949-1950). Pro r.1953 lze zaregistrovat opět jeho povýšení na docenta, respektive asistujícího profesora, pro r. 1956 materiál téhož typu o něm hovoří jako o hostujícím profesoru. A pan Krajina se také začal přednášet na lesnické fakultě. Janu Masarykovi jeho investice do lidského kapitálu v lesnictví začaly vynášet. Ty dividendy, které mu asi začaly chodit na jeho účet u jedné z bank ve Státu Izrael mu ale závidět nebudeme, že ano. A nelze pochopit, proč by měla Stalinovi vadit emigrace chronického zbabělce. (Lukeš, Igor. Československo nad propastí: selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948, s.260),

Není však jasné, kdy a kde pan Krajina tento příběh panu Benešovi vyprávěl (ne dříve než v 70. letech minulého stoleti) a proč tuto epizodu vynechal ve svých vzpomínkách Vysoká hra. Rovněž ani oficiální životopis pana Waltera Körnera a celé jeho početné rodiny se o této epizodě hvězdných válek nezmiňuje. Ani komunistická historiografie, pečlivě shromažďující dokumenty o protilidové politice celé Masarykovy rodiny, nedrží tento dokument jako prapor, s nímž by mohla jasně dokázat, jak Jan Masaryk se podílel na ožebračování československého lidu. V úředním kursu pak částka 6 milionů dolarů odpovídala částce 300, 000.000 korun.

Předpokládané výdaje ministerstva zahraničních věcí pro rok 1948 byly podle zákona o státním rozpočtu stanoveny ve výši 402,690.000 korun. Ministerstvo národní obrany pak mělo hospodařit s částkou 7.741,000.000 korun. Vysoké školy pak měly vystačit s částkou 2,320.000 korun. Zatímco rekonstrukce vztahů jednajících osob naznačuje, že takovou transakci by bylo možné provést, tak její olbřímí rozměr s jistotou vylučuje, že šlo o finanční prostředky, čerpané z příslušné kapitoly státního rozpočtu. Muselo jít o peníze, nashromážděné panem Tomanem v rámci jeho pašeráckých aktivit a dalších finančních operací, údajně podle pana Pacnera ve výši 500 milionů korun.

Vyvedení této nemalé finanční částky ze státního rozpočtu, rovnající se třeba jedné čvrtině finačního obnosu, získaného za vývoz čs. zbraní do Izraele v letech 1948, nemohlo zůstat utajen před zraky ministerstva financí, vedeného ministrem Dolánským (KSČ), případně centrální banky, pokud platila stejná pravidla jako v éře první republiky, podle nichž každý výdaj kteréhokoliv ministerstva byl přinejmenším evidován přislušným referentem na ministerstvu financí, aby se pro něj našlo příslušné finanční krytí.

Rovněž příslušné ustanovení předpisu č. 215/1947 Sb. Finanční zákon republiky Československé, kterým se stanoví státní rozpočet na rok 1948 šlo jen velmi těžko obejít, což si pánové spisovatel Jan Beneš a historik Veber neuvědomili. Ledaže by s tím Janu Masarykovi poradil slezský rodák Karel Engliš, bývalý ministr financí, možná také dobrý známý jiného Slezana Waltera Körnera. Je otázkou, zda-li pana Waltera Vladimír Krajina poznal ještě pod jménem Körner, nebo až pod jménem Koerner.

Podle výše uvedeného webu, věnovaného význačným kanadským Čechům, doplněného o další zdroje, Vladimír Krajina (1905-1993) byl politikem, botanikem a ekologem y jedním z hlavních představitelů domácího nekomunistického odboje za druhé světové války, přední člen Československé strany národně socialistické (ČSNS), v zahraničí se stal místopředsedou Rady svobodného Československa. Akademickou dráhu zahájil již ve třicátých letech jako jeden z nejmladších profesorů Karlovy univerzity. Vladimír Krajina snil o tom, že obohatí lidstvo coby botanik. Měl pro to nejlepší předpoklady: skvěle se učil, už ve 28 se habilitoval na Univerzitě Karlově. Na audienci si ho pozval prezident Tomáš G. Masaryk, studoval v Yale, Ženevě, Londýně, Berlíně.

Za války spravoval ilegální vysílačku, která obstarávala styk s londýnskou exilovou vládou. V roce 1943 byl zatčen a držen ve zvláštní vazbě v Terezíně. Po válce vedl katedru geobotaniky na UK, vstoupil do ČSNS a stal se jejím generálním sekretářem. Jako zásadní odpůrce KSČ byl hned po Únoru 1948 zatčen. Po intervenci Edvarda Beneše byl propuštěn a podařilo se mu dostat za hranice. Jako politický uprchlík získal v Kanadě již v roce 1949 místo odborného asistenta na univerzitě UBC ve Vancouveru a v roce 1958 se stal jejím řádným profesorem. V Kanadě se přes 40 let zabýval vztahem mezi rostlinnými kulturami, půdami a klimatickými režimy a sestavil klasifikaci biogeoklimatických zón. Byl redaktorem univerzitni publikace Ecology of Western North America a hlavnim autorem knihy Vegetation and its Enviroment in North America. Studoval také rostlinstvo na Havaji, v Japonsku a v Evropě. V roce 1971 se mu podařilo včlenit do ekologického zákona Britské Kolumbie pasáž o zásadách mezinárodního biologického programu. Jeho dlouhodobým cílem bylo chránit jedno procento území Britské Kolumbie pomocí ekologických rezervací. K dnešnímu dni se takových rezervací podařilo vytvořit 131 (jedna z nich nese jeho jméno) o celkové rozloze 160 000 hektarů, což představuje naplnění Krajinovy vize zhruba z jedné desetiny. Nositel Řádu Kanady, Řádu Bílého lva a řady dalších státních a vědeckých vyznamenání. Autor odborných prací Ecological Reserves in British Columbia (1978), Securing Ecological Reserves (1985) a autobiografie Vysoká hra: Vzpomínky (1994).

Z našeho hlediska je významné, že v r. 1946 byl veřejně obviněn pouze na základě zřejmě zmanipulované výpovědi K.H. Franka, kterou tento později popřel, z kolaborace ve prospěch nacistického režimu. uvádějící, že Krajina po svém zatčení začal s Němci spolupracovat. Následoval pokus Krajinu postavit před Národní soud. Pan Duchoslav ještě uvádí, že se tak mělo dít na základě dokumentů získaných Vojenským obranným zpravodajstvím.

Skutečně ale přednosta zpravodajského odboru politického zpravodajství Bedřich Pokorný (nalezen oběšen 31.3. 1968 v lese nedaleko Babic u Brna)., který s tím vyrukoval, neměl v rukávě schované nějaké další eso, třeba výpověď jediného přeživšího z celé Krajinovy skupiny, svědčící o nějakém závažném podezření? Pokud ještě před samotným zatčením Krajiny 30. ledna 1943 gestapo dokázalo vystopovat deset členů jeho skupiny, svědčí to asi alespoň na první pohled o poněkud amatérské organizaci odbojové činnosti. Poprvé se gestapo dostalo do blízkosti Krajiny v červnu 1942.

Znovu pak byl zatčen 26. Února 1948. Komunisté ho chtěli vyslat jako agenta do USA (!). Jenže je převezl a přes tehdy ještě ne zcela neprodyšně hlídané hranice na lyžích (?), které s manželkou a dvěma dětmi (?) překročil poblíž Železné rudy, přešel do Bavorska. Usadil se ve Velké Británii, kde byl oficiální sovětskou publikaci obviněn z kolaborace s nacisty. Krajina ji žaloval (uprchlík, prakticky bez prostředků (!) zkřižil zbrane s jednou z největších světových velmoci!). Případ skončil v nejvyšší instanci, House of Lords. Mnozi lordi vyjadrili obdiv Krajinově činnosti v druhe světové válce, ale nakonec museli uznat diplomatickou imunitu sovětského časopisu.

Závěr

Vzhledem k výši odstupného z československé politické scény, které dokázal vytřískat pan Krajina z Jana Masaryka, je evidentní, že níže uvedený proces k tzv. Krajinovou kanceláří je vykonstruovaný až na půdu. Dva muži zařídili Vítěný únor 1948. Prezident Beneš tím, že pobídl ministry k tomu, aby podali demisi. A Vladimír Krajina, že na zasedání vlády přímo bezprostředně nechal dodat velmi nepřesnou informaci, že ministr Nosdek Nosek jmenoval v rozporu s příslušnou dohodou Gottwalda se Zenklem, nové policejní velitele. Nebyla to pravda, pouze je pověřil výkonem funkce.

Faktem ovšem, že dle výše uvedeného svědectví pana Krajiny, výše uvedenou částkou nikdy nedisponoval. Stejně tak platí, že uváděná výše darů Koernerovou rodinou univerzitě v Britské Kolumbii nepřevyšuje hodnotu 2 milionů dolarů. A podle výše částky, s níž hospodařily všechny československé vysoké školy dohromady, tak této výše ani dosáhnout nemohla. Kam tedy zmizly 4 miliony dolarů? Navíc podoba té zprávy je krajně nepřesná. Nelze z ní vyčíst, zda-li se jedná o kanadské, či amícké dolary, a navíc v jaké době. Je ale otázkou, proč právě dřevařská firma Koerner měla takovou důvěru Jana Masaryka, že s penězi naloží dle jeho dispozic. A jaké tedy byly jeho dispozice. Pokud ty peníze byly určeny pro Stát Izrael, tak v žádném případě to asi právě 10. března 1948 cambridskému kroužku vadit nemohlo, ba ani nějakému oxfordskému v čele s I. Berlinem.

Při svém poslednim setkani s panem Krajinou muu Josef Čermák řekl, ze ho považuje za největšího českeho hrdinu minuleho stoleti. Jeho odpoved: "Přestal jsem být hrdinou, když jsem Československo opustil." V tomto případě příznání je vskutku polehčující okolnost. Nicméně pan Krajina nezůstal Janu Masarykovi dlužen. Ve své zprávě pro britské ministerstvo zahraničních věcí v r. 1948 o únorovém komunistickém puči zcela pomlčel o způsobu odchodu Jana Masaryka z politického života v Praze. Zřejmě věděl své.

Zbývá dořešit poslední otázku. Proč se Chucrchillovi tak zamlouvaly zprávy sionisty I. Berlína z Washingstonu. Je to jednoduché, protože Britové a Židé měli tehdy stejný zájem, vtáhnout USA do války s Německem. Ze stejného důvodu se muselo líbit cambridskému špionážnímu kroužku převedení peněz z účtů londýnského velvyslanectví na pana Krajinu, když už předtím nevadilo těmto komunistům dlouhodobé shromažďování značné částky peněz panem Tomanem, možná dokonce na stejném účtu, rovněž ve prospěch budoucího státu Izrael.

Následující poznámky jsou velmi hezkými příklady toho, jak se píší dějiny

„He was elected to the Czech parliament in 1945 and served as General Secretary of the largest democratic Socialist Party when the government was led by Jan Masaryk.“ (http://botany.ubc.ca/people/vladimir-krajina )

“Personally thanked for his wartime effort by Winston Churchill, Krajina came to the University of British Columbia where as a professor of botany he battled the forest barons and their practice of clear-cutting and slash burning.” (http://ronsdalepress.com/books/vladimir-krajina/ )

„Po válce vstupuje Vladimír Krajina do České strany národně sociální a stává se jejím generálním sekretářem. Tímto se Krajina pomalu stává vážným oponentem komunistické strany. Když ještě v roce 1947 odhalí, že v pozadí tzv. Krčmaňské aféry (Jednalo se o bombový útok na tři demokratické členy vlády - Petra Zenkla, Prokopa Drtinu a Jana Masaryka) stojí osoby spojené s komunisty, stává se pro KSČ doslova trnem v oku. Proto se komunisté pokusí o jeho diskriminaci tím, že do spisů, obsahujících poválečnou výpověď K.H. Franka, vloží fiktivní jeho výpověď o údajné kolaboraci Vladimíra Krajiny s gestapem po svém zatčení v roce 1943.“ (http://narodnihrdinove.blog.cz/1111/doc-vladimir-krajina )

V níže uvedeném příkladu je pro mě zase takovou menší záhadou, proč někdo, kdo získal maturitu v r. 1953 asi na jedenáctiletce, tak musel absolvovat střední školu pro pracující:

Vladimír KRAJINA- synovec známého národně-socialistického politika se stejným jménem, se narodil 26. dubna 1934 v Praze. Od doby svého narození vyrůstal v malebném městečku Chotěboř ve východních Čechách v pevném národoveckém rodinném prostředí. V době komunistického převratu v roce 1948 studoval jako tercián na gymnáziu. Ač v Československu vládla ,,doba temna", podařilo se mu roku 1953 s úspěchem odmaturovat. Po studiu na gymnáziu byl přijat na techniku, odkud byl po nějaké době vyhozen. Posléze pracoval jako horník na Vysočině. V roce 1955 začal pracovat na Ostravsku v dole Dolní Suchá ( část města Havířova ). Vojenskou službu ( 1956-58 ) absolvoval u PTP v Bohosudově. Poté odešel do ostravských Vítkovických železáren, odkud přešel do známého ŽĎASu ve Žďáru n.Sázavou.V době ,,uvolnění poměrů" v zemi se mu podařilo vstoupit do Československé strany socialistické ( ČSS ) s cílem přičinit se o vnitřní obrodu strany odstraněním prokomunistického vedení s B. Kučerou.

Po srpnu 1968 se stal ve straně, ale i ve Žďáru n.Sázavou, nežádoucím a byl vyhozen, díky čemuž musel další léta pracovat jen u dělnických profesí. Teprve až po vystudování střední školy pro pracující získal funkci stavbyvedoucího při budování Mezinárodního tábora mládeže v Seči na Chrudimsku. V době od 1976 do 1990 zastával funkci vedoucího zemědělských staveb. Po roce 1989 až do odchodu do důchodu v 1994 působil jako soukromý podnikatel. V politické činnosti naposledy působil jako významný člen České strany národně socialistické 2005 ( ČSNS 05 ) - kde se rovněž díky svému pevnému charakteru nebál postavit proti postupné bolševizaci této strany, ale i proti neschopnosti a pasivitě jistého samozvaného vnitrobloku. Vladimír Krajina nás náhle opustil náhle 14. ledna 2011 ve věku 76 let. (http://www.svedomi.cz/aktuality/a2011/list_bam_zemrel_vladimir_krajina.htm )

Dodatek

V září 1948 proběhl proces s tzv. Krajinovou kanceláří, ve kterém bylo souzeno 51 osob, převážně funkcionářů ČSNS. Následující část je převzata z http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2008092099

Dne 2. září 1949, v Praze bylo ve čtvrtek dopoledne zahájeno v nepřítomnosti obžalovaného soudní líčení ve věci Vladimír Krajina. Veřejný žalobce vylíčil Krajinovu činnost jako protegé gestapa a muže K. H. Franka. Po přečtení obžaloby žalobce dr. Richter uvedl, že obžalovaný vedl vysílací stanici Sparta I a po heydrichiádě že navázal spojení s parašutistickou skupinou Antimon, jejíž vysílačku Barboru používal též ke spojení s londýnskou vládou. Koncem ledna 1943 byl Krajina zatčen. Gestapo ho považovalo za vůdce domácího odboje a za zástupce dr. Beneše v Čechách. K. H. Frank tehdy Krajinu vyslýchal osobně. Chtěl na něm, aby vše prozradil a zavázal se čestným slovem, že se za to jak Krajinovi, tak jeho spolupracovníkům nic nestane. Krajina tak učinil a byl také Frankem omilostněn. Krajina za svého tehdejšího zajetí měl komfortně zařízené „vězení“. Bydlili se svou, již dříve zatčenou manželkou ve zvláštním bytě, bohatě vybaveném hotelovým nábytkem. Také jeho spolupracovníci požívali těchto nevídaných výhod. Dostávali jídlo z důstojnické kuchyně, mohli číst, co chtěli, volně se pohybovat a v Terezíně dokonce pěstovat různé hry. Balíčky mu byly několikrát týdně pečlivě odevzdávány a gestapo se často přesvědčovalo, zda se známý Jöckel Pinďa skutečně dobře stará o tyto výjimečné vězně. Koncem dubna byl dr. Krajina převezen do vily Na Jenerálce, kde byli soustředěni již tzv. prominentní vězňové. Z těchto prominentních vězňů měla být vytvořena vláda a Krajina v ní měl zastávat funkci ministra zahraničí. Dne 7. května 1945 byl odvezen k Frankovi, aby s ním tento plán realizovali.

Veřejný žalobce dr. Richter v závěru své obžaloby vyzvedl, že obžalovaný ve svém doznání o odbojové činnosti prozradil všechny své spolupracovníky, a to i ty, o kterých gestapo nevědělo. Krajina měl zasvětit gestapo do systému zpravodajského spojení domácího odboje s Londýnem a podal gestapu všechny podrobnosti, takže celý jeho aparát vykazoval od té doby úspěchy. Krajina prý také přiměl parašutistu Srazila, aby prozradil vše, o organizaci a zpravodajských spojeních parašutistů.

Předseda senátu pak přistoupil k výslechu svědků, z nichž první Jindřich Kobr posluhoval jako vězeň v zámečku Na Jenerálce tzv. čestným vězňům. Koncem dubna 1945 byli do vily převezeni mj. Heidrich, Němeček, Krofta, Kvapil, Hrubý, Černý, Šimáčková, Doder a Krajina. Svědek, jenž všechny tyto vězně také obsluhoval, zaslechl různé útržky z jejich rozhovorů, z nichž vyrozuměl, že mají utvořit jakousi vládu a pozoroval, že Němci s „prominenty“ velmi čile jednají. Další svědek, vládní rada ministerstva školství Jan Maryška byl za svou ilegální činnost v. r. 1942 zatčen a při různých pracích v registratuře na gestapu měl příležitost v rychlosti nahlédnout do protokolu, podepsaného obžalovaným dr. Krajinou. Na prvé stránce tohoto protokolu Krajina uváděl, že s ohledem na slib K. H. Franka, že on a jeho spolupracovníci nebudou souzeni před koncem války, se přiznává a podává různé informace.

V průběhu přelíčení v procesu s dr. Krajinou, byl také vyslechnut svědek Otto Havlíček, úředník státní bezpečnosti, jenž předložil soudu protokoly, sepsané K. H. Frankem a gestapáckými komisaři Siebertem a Pfitschem. K. H. Frank se ve svých protokolech zmiňuje o svém rozhovoru s Krajinou, jenž podle jeho slov probíhal v přátelském hovoru u jednoho stolu. K. H. Frank skutečně přemlouval obžalovaného, aby zradil odboj, a aby především učinil obsáhlé přiznání a uvedl všechny podrobnosti o organizaci parašutistů. K. H. Frank doporučil za tyto informace dr. Krajinu k omilostnění a Krajinovy údaje se staly základem, na němž gestapo vybudovalo strategii boje proti parašutistům, a při potírání celého domácího odboje. Krajina měl po svém zatčení také promluvit do rozhlasu. K tomu však nakonec nedošlo. Frank sám ve svých výpovědích zdůraznil, že jeho rozklad politické situace obžalovaného Krajinu velmi ovlivnil.

Podle Frankova protokolu byli v zámečku Na Jenerálce umístěni tzv. „čestní vězni“, kteří měli být společně s německou armádou odsunuti do posledních bašt německého odporu. Protokoly, sepsané s gestapáky Siebertem a Pfitschem dokazují, že obžalovaný vypovídal dobrovolně, a že jeho výpovědi byly podkladem pro zatčení Bořka-Dohalského a Zástěry, o nichž gestapo předtím nevědělo. Ve spisech, jež byly dále čteny, byla též zmínka o tzv. štěchovickém materiálu („pokladu“) a o tom, že Krajina byl ochoten učinit dalekosáhlá oznámení, jak to oznamoval komisař gestapa Leimer Frankovi.

Jiný protokol, sepsaný vyšetřujícím soudcem, uvádí, že při jednom z výslechů K. H. Franka v této věci byl mimo bývalého předsedu mimořádného lidového soudu dr. Kozáka a žalobce dr. Drábka přítomen též obžalovaný dr. Krajina, jenž se snažil Franka přemluvit, že nemluví pravdu. Frank však prý tehdy trval na svých výpovědích. Po přečtení tohoto obsáhlého písemného materiálu odročil předseda senátu líčení na pátek.

Žaloba kladla V. Krajinovi za vinu, že v době od ledna 1943 do května 1945 opatřoval nepříteli za války prospěch a vyzradil věci a skutečnosti, které v zájmu republiky měly zůstat utajeny. Za tím účelem vstoupil ve styk s cizí mocností a vyzradil gestapu organizaci a činnost zahraničního i domácího odboje, tajný klíč k dešifrování depeší čs. vlády v Londýně a pomáhal při vysílání klamných a odboj zrazujících radiotelegrafických zpráv do Londýna. Mimo to přikázal parašutistovi Stanislavu Srazilovi, vězněnému gestapem a do té doby odpírajícímu jakékoliv přiznání, aby všechno doznal a dešifroval depeše, což pak Srazil učinil. Také udal pro účast na odboji Kamila Zástěru a dvě další nezjištěné osoby české národnosti a Němce Paula Thümmela (agent A-54). Z odbojové činnosti usvědčil V. Krajina i Karla Bondyho, docenta dr. Josefa Fišera, doc. Dr. Kaufmanna, pplk Kropáčka, dr. Otakara lišku, dr. Miroslava Koháka, Zdeňka Bořka Dohalského, Bohuslava Koláře, členy odbojové skupiny Kapitán Nemo, jakož i členy odbojové skupiny Balabánovy.

Veřejný žalobce vylíčil odbojovou činnost obžalovaného až do zatčení v lednu 1943 a škody, které pak způsobil svým obšírným přiznáním pod dojmem slibu K. H. Franka, že ani on, ani jeho spolupracovníci nebudou souzeni za války a že jim bude zachován život. Obžalovaný podle veřejného žalobce prozradil i jména osob, o jejichž odbojové činnosti nemělo gestapo do té doby ani tušení. Za to získal privilegované postavení a bylo s ním zacházeno zcela jinak, než s ostatními vězni. Bydlel v pěkně zařízené pokoji společně se svou ženou, stavoval se v kasinu zaměstnanců gestapa, četl, hrál volejbal a podobě. Parašutista Srazil, který se na Krajinův rozkaz přiznal, byl ke konci války popraven.

Jako první svědci byli slyšeni Jindřich Kober, vládní rada Jan Maryška, Josef Staněk a ing. Dr. Prokop Domorázek. Svědek Maryška při práci v kanceláři gestapa viděl Krajinův protokol s úvodními slovy: „Za předpokladu, že bude dodržen slib K. H. Franka a že ani já, ani moji spolupracovníci nebudeme souzeni za války a že nám bude zachován život, činím toto doznání“ V textu byla pak jména četných odbojových pracovníků, z nichž všichni až na dr. Koháka již byli v den soudu s V. Krajinou mrtvi. Všichni vězňové byli prý Krajinovým přiznáním zdrceni. Svědek ovšem nemohl tvrdit, že by byly Krajinovy výpovědi ostatním zatčeným přitížily tak, že by to bylo přímo zavinilo jejich smrt, ale rozhodně byl toho názoru, že jim to jejich situaci ztížilo. Svědek Josef Staněk vypovídal o tom, jak ostatní vězni byli pobouřeni rozdílným zacházením s nimi a s dr. Krajinou a po revoluci žádali Svaz osvobozených politických vězňů, aby tuto věc vyšetřil, ale nedočkali se odpovědi. Svědek ing. Prokop Domorázek byl uvězněn v cele s Kamilem Zástěrou, který mu řekl, že byl zrazen Krajinou a že nemohl zapírat, protože gestapo z Krajinova protokolu všechno už vědělo.

Kamil Zástěra pak sám jako svědek vypověděl, že byl po svém zatčení na gestapu vyslýchán o všech okolnostech, které mohly být Němcům známy jen od dr. Krajiny, protože nikdo jiný o nich nevěděl.

Odpoledne byl čten protokol o výslechu s K. H. Frankem, v němž Frank vypovídal o tom, že docent Krajina za slib milosti pro sebe a pro svou ženu učinil obsáhlé doznání a vyzradil organizaci jak domácího, tak zahraničního odboje. Informace, které poskytl o parašutistech, dovolily pak gestapu téměř úplně likvidovat i tuto část odboje. To, že byl dr. Krajina umístěn mezi prominentními vězni v zámečku Na Jenerálce, vysvětloval Frank tím, že tam byli soustředěni vězni, kteří nějak spolupracovali s gestapem. Na dotaz se upamatoval, že dr. Krajina si vymínil i život několika osob, které byly zatčeny s ním. Kolik těch lidí bylo, si už nepamatoval, ale vzpomněl si, že byl mezi nimi též nějaký vrchní učitel.

Při čtení protokolu ze štěchovického archivu byla pozornost věnována hlavně pasáži, v níž pražské gestapo v tajném elaborátu hlásilo, že Krajina, který je ve vazbě, je ochoten poskytnout dalekosáhlé informace o parašutistech. Poté byl čten další zápis výpovědi K. H. Franka před vyšetřujícím soudcem, kde Frank řekl: „Slíbil jsem dr. Krajinovi milost, prozradí-li své spolupracovníky. Protože nebyl popraven, soudím, že tak učinil.“ Krajina, který byl tomuto výslechu přítomen, se snažil Frankovi tuto domněnku vyvrátit, ale Frank na svém názoru setrval. Z dalšího materiálu vysvítá, že spolupracovník gestapa Siebert vylíčil okolnosti, ze kterých probíhalo intenzivní pátrání po dr. Krajinovi končící jeho zatčením. Gestapo totiž nemohlo rozluštit šifrované depeše, protože unáhleně dalo popravit ilegálního pracovníka Andršta, o němž se pak zjistilo, že znal dešifrovací klíč. Potom zoufale hledalo někoho, kdo by systém dešifrování znal, a snažilo se objevit, kdo se skrývá pod pseudonymem Šíp. Tak totiž byly zachycené zprávy podepisovány. Když bylo zjištěno, že je to dr. Krajina, vynaložilo se veškeré úsilí, aby byl dopaden živ.

Ze závěru Siebertova protokolu vyplývalo, že Krajina vypovídal na gestapu dobrovolně a že proti němu nebylo nikdy použito násilného výslechu. Komisař pražského gestapa Pfitsch udal do protokolu, že usvědčující materiál proti Bořkovi Dohalskému a Kamilu Zástěrovi poskytl gestapu dr. Krajina. Až do jeho přiznání gestapo o odbojové práci obou jmenovaných nevědělo.

Proces s Dr. Krajinou pokračoval i následující den, 3. září. Ze svědků byla slyšena zejména Helena Bílková, která, jako členka odbojové skupiny Kapitán Nemo dosvědčila, že tato skupina dodávala zprávy dr. Krajinovi. V roce 1942 na jaře začalo gestapo zatýkat členy skupiny Kapitán Nemo a mezi jinými byla zatčena i svědkyně. Ve věznici jí řekla dozorkyně, když ji jednou přivezli od výslechu, že kdyby byla ze skupiny Krajinovy, nevracela by se od výslechů zbita. V Terezíně před ní prohlásil jeden dozorce, že dr. Krajina má být v protektorátní vládě ministrem.

Svědek E. Lukeš z Jablonce n. N. líčil své spojení za okupace s parašutisty, z nichž dva ukrýval. V lednu 1943 k němu přišel řídící učitel Hlaváček z Veselí u Rovenska a sdělil mu, že je všechno prozrazeno a žádal, aby se svědek i ukrývaní parašutisté dali zatknout, aby Rovensko nestihla zkáza. Při zatýkání se však oba parašutisté otrávili a Lukeš byl zatčen. Gestapo se při výslechu marně namáhalo, aby jej přinutilo k vyzrazení dešifrovacího klíče. Při jeho výslechu byl jednou přítomen dr. Krajina. Podle kódu, který dr. Krajina znal, vysílalo potom gestapo pro Londýn zprávy o akcích nazvaných Protihra.

Z spisového materiálu byly konstatovány další skutečnosti, které v mnohých bodech prokazovaly žalobu. Podle nich byl dr. Krajina považován za zcela výjimečného vězně, jehož výslechů se zúčastnil sám K. H. Frank. Úředníci gestapa ve svých protokolech potvrzovali, že dr. Krajina zradil gestapu dešifrovací klíč, kterého gestapo potom zneužívalo.

Po čtení dalšího protokolárního materiálu podávali svůj posudek znalci. Ve svých výpovědích uvedli, že obžalovaný byl zasvěcen do všech podrobností ilegální práce v Čechách a na Moravě a že byl po popravě Andrštově jedinou osobou, která mohla dešifrovat a šifrovat depeše odbojových skupin a upozornili, že po výpovědích svědků musí být jasno i laikovi, čím si Krajina vykoupil svůj život a výjimečně slušné zacházení na gestapu i později v Terezíně.

Helena Bílková ze skupiny Kapitán Nemo vypovídala o tom, že její skupina podávala zprávy Krajinovi, který je posílal do Londýna, ale originály si patrně schovával, protože po jeho zatčení všechny tyto depeše mělo gestapo. Krajina odmítl posílat zprávy skupiny Kapitán Nemo jinak, než pod svou šifrou. Svědek Lukeš vylíčil politické a kompetenční spory mezi Krajinou a ostatními členy odboje. Krajina prý prohlásil, že si nepřeje, aby se o Sovětském svazu a jeho válečných úspěších vůbec mluvilo a že kdyby sovětský svaz vyhrál válku, pracoval by proti němu zrovna tak jako proti Němcům.

Protokol o výslechu s gestapákem Hornischerem svědčil o tom, že parašutista Srazil se přiznal teprve po Krajinově příkazu. Hornischer vypovídá o tom, že po revoluci byl nějaký čas na svobodě a napadlo ho, že by mu dr. Krajina mohl pomoci k útěku. Soudil tak proto, že Krajina mu pomůže ve vlastním zájmu, protože by mu jistě nebylo příjemné, kdyby byl Hornischer zatčen a vypovídal o jeho spolupráci s gestapem. Poslal po poslu Krajinovi dopis, v němž ho žádal, aby mu umožnil útěk do Rakouska; Krajina mu však vzkázal, že v té věci nemůže nic podniknout.

Vojenští znalci zvážili Krajinovo provinění a jeho morální i vojenský dosah. Popsali obtíže a škody, které vznikly prozrazením organizace domácího i zahraničního odboje, odhalením techniky vysílání a vysazování parašutistů, prozrazením ilegálních vysílaček a šifrovacích systémů a tím, že Londýn byl pak soustavně klamán gestapem, vysílajícím na vlně stanice ilegální skupiny Antimon a resumovali, že obžalovaný dr. Vladimír Krajina se provinil jak po stránce morální, tak po stránce vojenské. Hloubku jeho morálního provinění podle nich mohl pochopit jen ten, kdo sám poznal metody gestapa a ví, čím musil Krajina vykoupit svůj život. Zachránil se tím, že hanebně zradil své spolupracovníky a zpronevěřil se památce všech ilegálních bojovníků, kteří šli na smrt a zpronevěřili se také své lepší minulosti statečného bojovníka proti okupantům. Jako příslušník československé branné moci se provinil tím, že za války a v boji s nepřítelem se vzdal, přivodil nepříteli prospěch, poškodil zájmy republiky a konečně prozradil takové věci a skutečnosti, která v zájmu obrany státu měly zůstat utajeny.

Po ukončení znaleckého posudku položil veřejný žalobce vojenským znalcům otázku, zda byl Krajina povinen ničit depeše a jiný usvědčující písemný materiál a vojenští znalci odpověděli kladně.

Dne 4. září v sobotu dopoledne vynesl soudní tribunál rozsudek. Mimořádný lidový soud v Praze rozsudkem v nepřítomnosti nad 43letým bývalým generálním tajemníkem býv. ČSNS prof. dr. Vlad. Krajinou jej uznal vinným, že v době zvýšeného ohrožení státu, tj. v době od 31. ledna 1943 do 7. května 1945 spáchal zločin proti státu, proti osobám a zločin vojenské zrady a odsoudil ho do těžkého žaláře v trvání 25 let zostřeného čtvrtletně tvrdým lůžkem, dále k náhradě výloh trestního řízení, ke ztrátě cti navždy a rozhodl, že jeho jmění propadá ve prospěch státu. Do stáří 60 let si měl odsouzený odpykat trest na svobodě v pracovním táboře. Soud vzal za prokázané, že obžalovaný opatřoval nepříteli v době zvýšeného nebezpečí prospěch, že vyzradil nepříteli věci, které měly být v zájmu státu utajeny, že vyzradil orgánům gestapa podrobnosti organizace domácího a zahraničního odboje, zejména tajný šifrovací klíč, že dal svému podřízenému četaři Srazilovi rozkaz k vyzrazení těchto věcí; dále že svou činností podporoval nacistické hnutí a že usvědčil čs. občany, čímž zavinit ztrátu jejich svobody, případně jejich smrt. Jako polehčující okolnost vzal soud v úvahu ilegální činnost obžalovaného z prvních let okupace. Naopak uznal za přitěžující, že obžalovaný spáchal své činy přes své význačné postavení v domácím odboji a po zralé úvaze že k těmto činům nebyl donucen a že svou činností způsobil státu a branné moci značné zlo.

Na ukázku dva dobové novinové články z celostátního tisku:

Mezi nepřátele republiky. Případ dr. Krajiny a jeho společníků

ir – Praha 18. září – Současné politické procesy, v nichž jsou souzeni lidé, kteří se provinili proti zákonu, který by žádný tuto zem milující občan přestoupiti neměl, totiž proti zákonu na ochranu republiky, znovu a stále jasněji osvětlující činnost, jehož cesta za osobními ambicemi je lemována zničenými životy nebo existencemi lidí, kteří mu uvěřili.

Dr. Vladimír Krajina započal svou dráhu jako ilegální bojovník proti Němcům a stal se významnou postavou našeho podzemního hnutí. Byl statečný – v té době – třebaže už tenkrát se u něho projevily některé jeho osobní vlastnosti, ohrožující morální i politické předpoklady jeho boje proti okupantům. Ze stanoviska morálního to byla nebezpečná neschopnost potlačit v odboji osobní ambice a řevnivost a po stránce politické to byla jeho protisovětská orientace, zabíhající až do hysterie. Svědkové vypověděli, že nesnášel, aby se před ním mluvilo o úspěších Rudé armády a zakázal si to.

Když byl v lednu 1943 zatčen, vyslýchal ho osobně K. H. Frank. Tento výslech měl spíše ráz politické debaty a Frank o něm později řekl, že měl jen jediný účel, totiž pohnouti Krajinu k obsáhlému doznání, které by prospělo říši a umožnilo německým bezpečnostním orgánům zničit české podzemní hnutí. Při tomto výslechu byla Krajinovi položena otázka, co by dělal, kdyby válku vyhrál Sovětský svaz. Krajina odpověděl, že by proti němu ilegálně bojoval, znovu tak, jako proti němcům a tato odpověď dala některým němcům příležitost k úvahám, zda by nebylo možno získat členy českého podzemního hnutí pro boj proti SSSR. Že tato myšlenka aspoň pokud se krajiny týče, nebyla tak fantastická, o tom svědčí nynější politické procesy.

K. H. Frank slíbil zatčenému dr. Krajinovi život, bude-li vypovídat a Krajina řekl vše, co věděl. Ovšem na gestapu promluvili mnozí zatčení, ale ti prošli nelidským mučením, při čemž nervy, statečnost, morálky lidská důstojnost byly podrobovány nepředstavitelným zkouškám. Toho všeho byl Dr. Krajina ušetřen a tím větší je jeho vina. Jako jeden z vůdců odboje měl být ztělesněním morálních hodnot, které jsou požadovány na ilegálním bojovníku za svobodu národa. Ale, jak už bylo řečeno, jeho odolnost nebyla ani vyzkoušena. Byl mu nabídnut pardon za cenu, kterou přijmout nesměl, a on ji přijal. O Němcích se říkalo, že jsou špatnými psychology, ale nutno přiznat, že do psychologie pana Krajiny se strefili.

„Za předpokladu, že bude dodržen slib pana státního tajemníka K. H. Franka a že ani já, ani moji spolupracovníci nebudeme souzeni za války a že nám bude zachován život, činím toto obsáhlé doznání…“ tak začínalo Krajinovo přiznání, které dalo němcům do ruky strašnou zbraň. A je zajímavé, že Frank podle úředních protokolů a svědeckých výpovědí nikdy neřekl, že by byl slíbil život Krajinovým spolupracovníkům a nikde jinde, než v Krajinově přiznání, nebyla podmínka takto formulována. K. H. Frank vypovídal po svém zatčení v protokolu, že slíbil Krajinovi, podá-li usvědčující zprávy o celém hnutí a o svých spolupracovnících, záchranu života pro něho a pro jeho manželku. Krajina podmínku splnil a frank oceňoval tuto službu gestapu takto: Důležitost krajinových výpovědí tkvěla v tom, že na jejich podkladě mohlo být přikročeno k organizovanému a promyšlenému boji proti parašutistům a tím také k nástupu proti celému podzemnímu hnutí.

Krajina nezradil jen domácí odboj, nýbrž i odboj zahraniční a tím i západní spojence. Vyzradil šifrovací klíče, jichž používal Londýn i tajné vysílačky doma, umožnil Němcům dávat Londýnu falešná hlášení a lákat nové parašutisty do připravených pastí. Gestapo bylo uznalé: dr. Krajina byl prominentní vězeň, byl ubytován na Jenerálce, kam jak vypověděl Frank a svědci z řad osvobozených politických vězňů, byly dopravovány osoby, které jakýmkoliv způsobem spolupracovaly s gestapem nebo mu prokazovaly zvláště cenné služby, měl pěkně zařízený pokoj, stravu stejnou jako zaměstnanci gestapa, četl, studoval a hrál wolleyball, zatím co jiní umírali na popravišti.

Pro ty, kdo Krajinovi věřili, bylo jeho přiznání naprosto nepochopitelné. Svědkové vypovídali o tom, jaké ohromení se zmocnilo politických vězňů, když se o tom dozvěděli. Jejich úžas měl důvod dvojí. Jednak nechápali, jak mohl člověk, zajímající tak důležitou funkci v odboji, být tak poddajný a zároveň se děsili naivity, s níž dr. Krajina uvěřil německému slibu. Ovšem daleko pochopitelnější než toto Krajinovo selhání je to, že cena, kterou dr. Krajina na cizí účet zaplatil za svůj život, jím samotným nijak neotřásla, nepřivodila výčitky svědomí a morální depresi. Kdokoli jiný na jeho místě byl by se z vězení vrátil jako člověk rozvrácený a hořce zklamaný sebou samým. Ale dr. Krajina se po revoluci nechýlil do soukromí, aby jako řadový občan přemýšlel o tom, jak strašlivě selhal, jak přecenil své síly a míru své statečnosti, jak byl zvážen a shledán lehkým. Tady bylo spíše na místě tiché pokání a ne bujarý vstup do veřejného života. Ale snad právě toho bylo zapotřebí, aby exponované místo a důležitá funkce poskytly ochranu před stíny, které by se mohly vynořit z minulosti. Jen tak se mohlo stát, že Svaz osvobozených poltických vězňů nevyřizoval dopisy členů, kteří žádali, aby byl Krajinův případ vyšetřen, jen tak se mohlo stát, že proti jasné mluvě předpisů mohl být krajina přítomen Frankově výslechu a mohl dokonce s Frankem polemizovat, zda odboj zradil nebo ne, jen tak se mohlo stát, že proces proti dr. Krajinovi se konal až teď.

Do politického života obnovené republiky přinesl dr. Krajina svou starou nenávist k Sovětskému svazu a do určité míry splnil to, co Němcům řekl. Bojoval a bojoval ilegálně. Bojoval proti košickému programu, proti spojenectví s SSSR, proti orientaci naši zahraniční i vnitřní politicky a zašel v tom boji tak daleko, že nakonec bojoval proti vlastnímu státu. Svedl příslušníky bývalé strany národně socialistické ke zrazování vojenských tajemství, vybudoval ilegální zpravodajskou ústřednu a octl se zase ve světě krycích čísel a šifrovaných kartoték. Ani tentokrát mu jeho spolupracovníci nebyli ničím víc než příčkami žebříku, po nichž stoupal vzhůru.

„Nebojte se přátelé“, řekl příslušníkům SNB na tajné schůzi v sekretariátu národně socialistické strany letos v lednu, „my se také nebojíme!“ne, dr. Krajina se nebál, dr. Krajina včas utekl do zahraničí a jeho spolupracovníci sedí dnes na lavici obžalovaných sami.

Po Krajinově odsouzení pokračoval proces se zaměstnanci jeho kanceláře a s krajskými tajemníky, s některými v jejich nepřítomnosti, neboť se tak jako Krajina dozvěděli včas o tom, že budou postaveni před soud a opustili prosto spěšně republiku.

Krajina je pro národ definitivně mrtev. Protokol K. H. Franka a výsledky procesů varují před důvěrou, která je slepá.

jef) – Doc. Krajina byl svými straníky a ctiteli dvojnásob vážen. Jednak jako „hrdina“ našeho domácího odboje a potom jako generální tajemník bývalé „nejvlastenečtější“ strany. Malí čeští lidé mu důvěřovali a šli za ním, protože v něm viděli zvlášť charakterního člověka a velkou politickou osobnost. Že však veškerá svatozář kolem jeho postavy byla jen falešnou legendou a že v jeho případě šlo o jednoho z největších podvodníků a nejprodejnějších zrádců lidu a národa, o tom vynesly na světlo přesvědčivý dokumentární materiál již konané dva procesy a jistě ještě další přinese v sobotu zahájený proces třetí.

Nejpádnějším z těchto dokumentů je protokol vlastnoručně sepsaný K. H. Frankem, dne 24. srpna v budově krajského soudu na Pankráci, v němž se mezi jiným praví: „Dále jest mi známo, že také docent Krajina, kterého jsem z popudu BdS Böhme-a nebo Weinmanna osobně přemluvil, aby podal usvědčující zprávy o celém hnutí a o svých pomocnících, a že v případě, že tak učiní, mu zaručuji, že si zachrání život sobě i své manželce, dodal cenné zprávy o anglických parašutistech. Tuto zprávu mi podal po mém rozhovoru s Krajinou asi po 3 - 4 měsících BdS Böhme, nebo Weinmann, když mi hlásil, že můj rozhovor byl úspěšný a že proto může být docent Krajina doporučen Hlavnímu říšskému bezpečnostnímu úřadu, (Reichssicherhaitshaupamt) v Berlíně k omilostnění. Poznamenávám výslovně, že jsem se s Krajinou rozešel a po jeho ujištění, že poslechne mé rady a sdělí SD (Sicherheitsdienst), bezpečnostní službě, všechny okolnosti, které jsou mu známy o parašutistech a českém podzemním hnutí. Jest jisto, že moje rozmluva měla na docenta Krajinu značný vliv. Toto vše, a jeho slib, že bude vypovídati mne pohnulo k rozhodnutí, doporučiti jej k omilostnění pro případ, že splní slíbenou podmínku. Důležitost Krajinových výpovědí tkvěla v tom, že na základě jeho výpovědi mohlo být přikročeno k organisovanému a promyšleném boji tajné státní policie proti parašutistům vysazeným z Anglie, a tím také k nástupu proti celému podzemnímu hnutí. Na základě toho bylo pak gestapu možno zajmout další vysazené parašutisty, které pak gestapo, pakliže parašutisté byli ochotni, použilo ke spolupráci s Londýnem a zajímání dalších vysazovaných parašutistů. Na Jenerálku byly dopravovány ponejvíce pardonované osoby, které jakýmkoli způsobem spolupracovaly s gestapem, anebo mu prokazovaly zvláště cenné služby. „Na Jenerálku“ byli, jak jsem se později dozvěděl, někdy v dubnu 1945, převezeni mnozí prominentní vězňové z Terezína. Myslím, že také docent Krajina tam byl převezen.“

Už tento protokol sám o sobě plně usvědčuje Krajinu z nesmírně těžké zrady našeho odbojového hnutí v roce 1941. Aby sobě a své manželce zachránil život, při čemž kalkuloval i na možnost stát se v případě německého vítězství ministrem, vyzradil gestapu „cenné zprávy o anglických parašutistech“ a „všechny okolnosti o českém podzemním hnutí“. Přirozeně, že za to potom muselo zaplatit životem stovky opravdových českých vlastenců. Rovněž je notoricky známo Krajinovo prohlášení K. H. Frankovi, že je odhodlán vésti u nás podzemní boj proti Rusku třeba i po boku Němců. V těchto intencích pak před únorem organizoval pátou kolonu a špionáž ve službách mezinárodní reakce.

Nemůže být proto horšího zklamání a většího rozhořčení než právě u jeho bývalých stoupenců a ctitelů z řad poctivých českých lidí a vlastenců. Nenajde se také u nás nikdo se ctí v těle, kdo by takovémuto člověku nebo jeho dnešním příznivcům popřál sluchu. Ačkoli unikl rukám spravedlnosti, pro národ je mrtev.

Další procesy

Dalším souzeným v pokračující kauze V. Krajina byl generál Bartík, o němž bylo zjištěno, že doručil jeden tajný spis vedoucímu, nyní již špionážní kanceláře V. Krajinovi. Z případu se postupně stával seriál, justiční dostředivá černá díra, která do svého středu nemilosrdně vtahovala další a další oběti. Tajné přelíčení proti brig. gen. Josefu Bartíkovi se konalo ve dnech 6. - 7. září u vrchního vojenského soudu v Praze. Vrchní vojenský prokurátor jej žaloval ze zneužití úřední moci a přečinu vojenské zrady. Generál Bartík byl odsouzen na 5 let těžkého žaláře, ke ztrátě práva volebního, ke ztrátě hodnosti a vojenských vyznamenání

Generál Bartík byl za války přednostou zpravodajského odboru londýnského ministerstva vnitra a jako takový byl pověřen po osvobození vedením a vybudováním zpravodajského odboru ministerstva vnitra. V lednu 1946 byl z tohoto místa odvolán. Během přelíčení vyšlo najevo, že generál Bartík poškozoval činnost zpravodajského odboru ministerstva vnitra a usiloval o zřízení zpravodajské ústředny, která měla být budována mimo ministerstvo vnitra a pro účely protistátních reakčních živlů. Bylo též zjištěno, že gen. Bartík doručil jeden tajný spis ministerstva vnitra vedoucímu národně socialistické špionážní kanceláře Krajinovi, jako materiál, který měl být zneužit proti vnitřní bezpečnosti státu. Při svém odchodu z ministerstva vnitra v lednu 1946 odnesl s sebou gen. Bartík i různé úřední spisy, čímž úmyslně poškodil chod a organizaci ministerstva vnitra. Tyto spisy, které obsahovaly vojenské a státní tajemství (byl mezi nimi i tajný šifrovací klíč), uložil gen Bartík proti předpisům ve svém bytě v obyčejném pracovním stole a skříni pod jednoduchým závěrem.

Dne 7. září stanulo před vrchním vojenským soudem na Hradčanech pětadvacet příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Žaloba, kterou přečetl mjr. just. dr. Vaš vinila obžalované, „že se v době od 1. ledna 1947 do konce února 1948 spolčili s jinými osobami z řad vedoucích funkcionářů bývalé strany národně socialistické, aby změnili ústavu republiky a znemožnili ústavní činnost zákonodárského sboru a vlády. Pokusili se odstranit vymoženosti květnové revoluce, znemožnit uskutečnění košického programu a programu Gottwaldovy vlády, jakož i plánu dvouletého. Znemožňovali spolupráci politických stran Národní fronty, zejména pokud jde o znárodnění, novou zemědělskou politiku, činnost národních výborů, činnost SNB, očistu čs. armády, utužení spojeneckých svazků s SSSR, Polskem a Jugoslávií a v témže úmyslu ohrozili obranu republiky tím, že vyzrazovali funkcionářům býv. ČSNS, tedy osobám nepovolaným, skutečnosti a opatření, které v zájmu republiky měly zůstat utajeny.“

Podle Vašovy obžaloby, se významní političtí představitelé stran zakázaných košickým programem již v dubnu 1945 rozhodli po sestavení první vlády Národní fronty neusilovat o obnovu svých stran, ale proniknout do stran Národní fronty a dosáhnout vůdčích míst ve státě. Při tom reakční živly nemohly vystupovat otevřeně, a proto předstíraly věrnost lidově demokratickému režimu, zatím co se ze všech sil snažily zvrátit jeho hospodářský systém a jeho vnitřní i zahraniční politiku. V tomto úmyslu byly podniknuty útoky na státní finance a bylo sabotováno zásobování. Byla podlamována pracovní morálka a poskytována ochrany kolaborantům, zrádcům a šmelinářům zrovna tak, jako slovenským spiklencům, kteří se po osvobození shromáždili v demokratické straně slovenské, kde téměř veřejně prováděli špionáž a státu nepřátelskou činnost, která měla vésti k rozbití republiky.

Nedávno odsouzený generální tajemník ČSNS zřídil již v roce 1946 v ústředí strany tajnou zpravodajskou kancelář, která velmi rychle zorganizovala síť informátorů a byla zásobována důvěrným a tajným materiálem z různých ústředních úřadů branné moci a SNB. Politická situace pak dozrála v únoru 1948, kdy bylo v ústředí národně socialistické strany jednáno o obsazení nebo zneškodnění rozhlasu, o síle složení a ubytování pohotovostního pluku SNB, o svazu brannosti a jeho zbraních. Jen díky včasným odhalením těchto příprav a rychlému zásahu bezpečnostních orgánů věrných lidové demokracii byl pokus o puč rozdrcen a právě probíhající proces ukáže, s jakou lehkovážností někteří naši lidé hazardovali s bezpečností a pokojným vývojem tohoto státu.

Ve 13 hodin odpoledne začal výslech obžalovaných, z nichž se ale nikdo necítil vinen. Jako první vypovídal por. SNB Cyril Pouchlý z Hodonína. Žaloba mu kladla za vinu, že se v lednu 1948 zúčastnil tajné porady v ústředním sekretariátu strany národně socialistické, kde byl, zrovna tak, jak ostatní přítomní členové SNB vyzván, aby podával důvěrná písemná hlášení politického obsahu, při nichž by místo podpisu uváděl své krycí číslo, v tomto případě 30. Při telefonických hlášeních měl používat smluveného hesla Milena. Obžalovaný přiznal, že se oné schůze zúčastnil. Zprávy dodával proto, že dr. Krajina na schůzi řekl, že je strana potřebuje jen v souvislosti s volbami. Zprávy rázu špionážního prý neposílal a nikdo je na něm nechtěl. Schůzi nepovažoval za tajnou a tvrdil, že se tam mohl kdokoliv vetřít. Poznamenal, že tam mohli být i příslušníci jiných stran a jako příklad uvádí, že mezi pozvanými byl též příslušník KSČ, por. Josef Dufen z Brna, který se však nedostavil.

Ve výpovědi druhého z obžalovaných, prap. SNB Františka Laciny z Uherského Hradiště, byly shledány závažné rozpory. Při vyšetřování udal do protokolu, že na něm byly vyžádány zprávy politické i průmyslové, dálnopisná služební sdělení bez ohledu na to, jsou-li důvěrná nebo tajná, údaje o dislokaci SNB a informace o vojenských jednotkách. O tom všem si prý dělal poznámky, které ještě cestou z Prahy ve vlaku spálil, protože si byl vědom závažnosti věci. Tuto původní výpověď obžalovaný v plném rozsahu odvolal a vysvětlil to tím, že v době svého zatčení měl nemocné dítě a byl prý tak duševně vyčerpán, že podlehl sugestivním otázkám a nakonec podepsal protokol, aby už měl od výslechu pokoj. Nyní ale tvrdil, že zápisky nespálil, nýbrž že jich byl nucen použít ve vlaku na toaletě. Později poslal do sekretariátu národně socialistické strany jen dvě zprávy, jednu o důvěrném aktivu komunistických členů SNB a druhou a připravované stávce v jisté továrně.

Výslech dalších dvou obžalovaných vrchních strážmistrů, Rudolfa Hrona a Rudolfa Geista měl mimo jiné vysvětlit otázku, zda ona lednová schůze v sekretariátu národně socialistické strany byla či nebyla tajná, jak byla zjišťována identita pozvaných a zda se tam dostat někdo nepovolaný. Geist pak prohlásil, že považoval počínání dr. Krajiny za nedůstojné, protože se snažil využít členů SNB k špiclování jiných politických stran a k vykonávání prací, které patřily politickým tajemníkům, kteří za to byli placeni. Proto Geist, politický vězeň, který byl v roce 1944 odsouzen německým soudem k smrti, žádné zprávy sekretariátu strany národně socialistické nepodával, třebaže věděl o věcech, které by dr. Krajinu jistě byly zajímaly. Schůzi samotnou pak nepovažoval za závadnou, a pokud se důvěrnosti týče, pramenila prý jen z rivality mezi politickými stranami a nikoli z toho, že se tam dělo něco protizákonného. Výslech prap. SNB Josefa Černého byl odložen pro špatný zdravotní stav obžalovaného, který se před několika dny podrobil operaci slepého střeva. Po výslechu prap. Štěpána Fuchsíka, který se rovněž necítil vinen, bylo líčení přerušeno a mělo v něm být pokračováno ve středu v 8. 30 hod.

Ve středu 8. září pokračovalo přelíčení výslechem dalších obžalovaných. Kriminální revírní inspektor Martinásek z Brna a praporčík František Kašinský z Ostravy odvolali své původní výpovědi. Přitom oba prohlásili, že původní, nyní popřené výpovědi učinili dobrovolně a bez nátlaku a Martinásek dokonce vypovídal o tom, jak kolegiálně a korektně s ním bylo zacházeno, že dostal při výslechu přesnídávku. Vysvětlení, proč jako zkušený bezpečnostní pracovník vypovídal a podepsal něco, co nebylo pravdivé a co nyní odvolává, nebylo zrovna věrohodné. Prý byl v době svého zatčení nemocen, má srdeční vadu a přál si, aby už byl výslech u konce. Obžalovaný Kašinský tvrdil přibližně totéž, jenže místo srdeční vady poukázal na podrážděný žaludeční vřed. Soud tedy měl v obou případech dvě naprosto rozdílné výpovědi. Zatímco v administrativních protokolech mluvili oba obžalovaní o tom, že na oné schůzi byli žádáni, aby odposlouchávali telefonické rozhovory, podávali zprávy o počtu osazenstva v továrnách a o politickém rozvrstvení, zprávy o počtu SNB, jména velitelů a jejich politickou příslušnost a všechny služební informace bez ohledu na to, jsou-li důvěrné nebo tajné, prohlásili oba před soudním tribunálem, že zprávy takového druhu na nich nebyly žádány, a snažili se onu schůzi vylíčit jako celkem nevinnou předvolební záležitost.

V průběhu soudního přelíčení byla dokonce v obecenstvu zajištěna přítomná Věra Mírovská, bývalá sekretářka prof. Dr. Krajiny, protože při přelíčení vyšly najevo závažné okolnosti svědčící o tom, že se provinila proti § 12 zákona na ochranu republiky. Do politické hry, která na sebe vzala justiční podobu, nemohl nevstoupit také špión, aby mohl být použit z hlediska větší závažnosti a případného použití vyšší trestní sazby závažný paragraf. Byl jím Václav Knotek, který byl představen jako britský špion s falešnými doklady. Obžalovaní však tohoto muže neznali, ani se s ním osobně nikdy nesetkali.

V procesu s členy SNB, kteří měli tvořit síť Krajinovy špionážní kanceláře, byl jako svědek vyslýchán organizační tajemník býv. ČSNS František Matonš. Jeho výpověď potvrdila obžalobu. Poštovné a diety obžalovaných byly placeny z Krajinových „záhadných fondů“. Krajina si svolával schůze bez vědomí ostatních. Politická sdělení dostával na stůl sám Krajina. Svědek dvakrát informoval dr. Zenkla o Krajinově kanceláři a dr. Zenkl tehdy odpověděl, že věc zařídí sám. Předseda soudu pak přečetl spisy, z nichž vyplynulo, že materiál v sekretariátu byl v poslední chvíli pálen. Vrchní prokurátor pak předložil spisy, které byly z bezpečnostních důvodů čteny až v závěrečném procesu s vyloučením veřejnosti. Týkaly se už známého organizátora Krajinovy kanceláře Václava Knotka. Knotek v tomto přelíčení nevypovídal, neboť byl jako případ ve stadiu vyšetřování. Vrchní prokurátor předložil kromě Knotkových výpovědí také jeho falešné dokumenty a připomněl, že Knotkova záležitost je ve stadiu diplomatického jednání. Vláda totiž v této věci protestovala u anglické vlády. Všichni obžalovaní prohlásili, že Knotka neznají a neslyšeli dokonce ani jeho jméno. Svědkyně Mírovská jej však poznala na předložené fotografii. Prokurátor připomněl obžalovaným, že i když Knotka neznají, vykonávali jeho instrukce proti státu. Odpoledne byl přečten písemný materiál, který dokreslil vinu obžalovaných. Agenda Krajinovy kanceláře byla bděle schovávaná v pancéřovém sejfu a veškerá jednání se děla za zavřenými dveřmi. Jeden z protokolů popisoval schůzku obžalovaných s vedoucími špionážní kanceláře, někteří přitom popsali svými poznámkami plné tři strany papíru. Instrukce byly přísně důvěrné. V dopisech, které obžalovaní odeslali do kanceláře, se jevila jejich vina nejmarkantněji. Obsahovaly informace o organizaci velitelství SNB v Praze, mnoho hanobících výroků o SNB, o komunistické straně atd.

9. září - ve čtvrtek ráno bylo u vojenského soudu v Praze zahájeno přelíčení proti div. gen. Miloši Žákovi, mjr. pěch. Miloslavu Gregorovi, škpt. pěch. Jar. Němečkovi a kpt. pěch. Miloslavu Teichmanovi, které žaloval vojenský prokurátor, že jako funkcionáři ČSNS a členové jejich branných komisí v souvislosti se zastáváním svých stranických funkcí se provinili takto tím, že div. gen. Žák na schůzi branné komise 9. prosince 1947 před přítomnými civilními osobami hlasitě diktoval jména a funkce, resp. důležité osobní přidělení vyšších vojenských činitelů na MNO, v hlavním štábu a vyšších velitelstvích čs. armády, při čemž někteří přítomní si tyto údaje zapisovali. Tím div. gen. Žák vědomě ohrozil obranu republiky. Dále na schůzích téže komise prohlašoval, že náčelník generálního štábu arm. gen. Boček nemůže hodnotit jeho zdatnost a velitelské schopnosti, neboť nevedl ani jedno cvičení, kdežto on, div gen. Žák, má v tom velké zkušenosti. Tím před nepovolanými osobami nevhodně kritizoval služební poměry. Podrobil kritice též rozhodnutí MNO a tvrdil, že jedná protizákonně, když posílá vojáky na žňové a jiné práce, důležité pro dvouletku.

Mjr. pěch. Gregor zneužil r. 1947 a na začátku r. 1948 svého služebního postavení v MNO tím, že zjišťoval a zaznamenával si jména a počty důstojníků, vysílaných na odborná vojenská studia do zahraničí, a náklady s tím spojené, jakož i jiná důvěrná data, která pak sdělil nepovolaným osobám na schůzi ústřední branné komise stran. Pro podobnou činnost byli žalováni i oba zbývající důstojníci.

V pátečním přelíčení s členy národně socialistické branné komise gen. Žákem, škpt. Němečkem, a kpt. Tauchmanem byli nejprve vyslechnuti svědkové, funkcionář nár. soc mládeže na Vinohradech Vladimír Bičiště, který byl ve vazbě krajského soudu, a jenž usvědčoval Němečka a Tajchmana z protistátního jednání v únorových dnech. Podle jeho svědectví se oba tehdy snažili opatřit si zbraně k útoku na rozhlas a pokoušeli se zjistit umístění jednotek SNB.

Politický tajemník býv. ČSNS Formánek vypovídal, že se zúčastnil několika zasedání branné komise, kde se obžalovaní domlouvali, jakým způsobem by mělo být politicky i v tisku útočeno na armádu a také na vedení Stalinových závodů.

Vrchní vojenský prokurátor kvalifikoval činy div. gen. Žáka jako přečin vojenské zrady, spáchaný z hrubé nedbalosti, a činy škpt. Němečka a kpt. Tajchmana jako zločin přípravy úkladů o republiku. V závěru své řeči prohlásil, že každého, kdo poruší věrnost a zpronevěří se lidově demokratickému poslání, stihne zasloužený trest.

Přelíčení s div. generálem Milošem Žákem, mjr. J. Gregorem, škpt. J. Němečkem a kpt. M. Tauchmanem ukázalo, že žalovaní jako funkcionáři býv. ČSNS a jejich branných komisí vyzvídali skutečnosti, které měly zůstat pro bezpečnost státu utajeny. Tak generál Žák vyzradil v jedné schůzi komise služební přidělaní vyšších velitelů MNO, štábu a velitelů armády a před nepovolanými záměrně zaujal negativní postoj k armádě a k rozhodnutím ministerstva národní obrany. Mjr. Gregor si zaznamenával údaje o důstojnících, vyslaných na studia do zahraničí a prozradil je branné komisi, kterou ovládali lidé jako Krajina, jenž byl nedávno odsouzený pro vyzvědačství. Škpt. Němeček sbíral zprávy o armádě, SNB, Svazu brannosti, osvětových důstojnících a prozradil je nepovolaným. O ostatních obžalovaných neučinil hlášení, k čemuž byl povinen. Kpt. Tajchman sbíral a prozrazoval vojenské zprávy, odnášel důvěrné spisy a pomůcky a měl doma zbraně v úmyslu, směřujícím k přípravě úkladů o republiku. S Němečkem se zúčastnil akcí, aby získali zbraně pro býv. ČSNS. k násilnému obsazení event. zničení čs. rozhlasu. Byl dokonce jedním z iniciátorů tohoto plánu. Přelíčení předsedal pplk. just. sl. dr. Jan Metlička a žalobu zastupoval vrchní vojenský prokurátor pplk. dr. Jan Vaněk. Pro nemoc byl vyloučen případ mjr. Gregora. Za výslechu gen. Žáka a škpt. Němečka vyšlo najevo, jak bývalá ČSNS vytvářela ze svých branných komisí nástroj k rozvracení branné morálky a zrady republiky.

Vrchní vojenský soud na Hradčanech vynesl v sobotu dopoledne tento rozsudek: Div. Generál M. Žák byl uznán vinným přečinem vojenské zrady, spáchaným hrubou nedbalostí. Kromě toho kritizoval před nepovolanými své představené. Byl proto odsouzen do vězení na jeden rok. Jeho provinění bylo kvalifikováno jako přečin a nikoli jako zločin, proto se na něj vztahovala amnestie a byl z vazby propuštěn. Škpt. Němeček a kpt. Tajchman byli uznáni vinnými tím, že získávali zprávy o voj. útvarech a zbraně a že připravovali násilné obsazení rozhlasu nebo jeho zničení. Tajchman kromě toho přechovával ve svém bytě dva samopaly. Oba byli odsouzeni ke kasaci ze svých hodností, ztrátě všech vyznamenání a čestných odznaků a osmi letům těžkého žaláře.

Vrchní vojenský soud nad příslušníky SNB, kteří vytvořili síť Krajinovy špionážní kanceláře, vynesl dne 18. září tento rozsudek: K těžkému žaláři byli odsuzeni poručík Pouchlý na dva roky, prapor. Lacina na jeden a půl roku, stržm. Hron na jeden rok, stržm Geist na osm měsíců, prapor Fuchsík na jeden rok, prapor Dobeš na dva roky, insp. Martinásek na jeden rok, prapor. Černý na osm měsíců, prapor Kašinský na jeden rok, strážm. Hadámek na jeden a půl roku, poručík Pešula na jeden a půl roku, št. kpt. Hořánek na jeden rok, prapor. Stránský na jeden rok, insp. Plaček na jeden rok, insp. Volek na osm měsíců, strážm. Novotný na tři roky, insp. Kosek na tři a půl roku, asist. Doležal na dva roky, strážm. Kafka na tři a půl roku, strážm. Miller na čtyři měsíce vězení, prap Bil na osm měsíců vězení a strážm. Koleta na deset měsíců. Strážm. Jaroš a pol. rada JUC Tříska byli zproštěni viny. Odsouzení se dopustili vojenské zrady podle paragrafu 4 a 6. Při posouzení důležitosti zpráv obžalovaných vycházel soud z posudku vojenských znalců. Soud považoval obžalované za zkušené kriminální orgány, které nemohou být k žádným výpovědím přinuceny, zvláště když na ně nebyl činěn žádný nátlak.

Mezi významné svědecké materiály proti Krajinově „špionážní kanceláři“ patřily tzv. znalecké posudky, které byly pečlivě připraveny politruky nového prosovětského režimu. Tyto posudky si především všímaly mezinárodních souvislostí, ve kterých byly trestné činy spáchány. Ke slovu proto přišli nacisté s jejich poválečnou ideologií a teorií tzv. pátých kolon. Analýza trestnosti obviněných a škod, které měli obžalovaní svými postoji způsobit obraně státu, se týkala citlivých bodů, na nichž stála moc komunistů. Vojenský soudní znalec se například zmínil o zvláštních jednotkách OBZ (Obranné bezpečnostní zpravodajství), které plnilo rozmanité bezpečnostní úkoly. Soudního znalce v oboru vojenství podpořil také znalec z oblasti politického zpravodajství.

V pátek dopoledne byly čteny protokoly z nedávného procesu s národně socialistickými příslušníky SNB a listinný materiál. Prostřednictvím těchto důkazů vyšlo najevo, že sekretariáty shromažďovaly seznamy národně socialistických příslušníků SNB s poznámkou, kdo je spolehlivý splnit každý rozkaz strany, a přehledy o rozvrstvení organizací a rozdělení úkolů SNB a ministerstva vnitra se zjištěním, kdo je u které politické strany. Byly nalezeny také opisy důvěrných rozkazů SNB, seznam národně socialistických majitelů aut osobních, dopravních a nákladních a materiál o organizování branných komisí. Před senátem se předčítaly dva letáky. Hlášení důvěrníka z Mladé Boleslavi oznamovalo, že do Spojených států odjíždějí inženýři - komunisté a že je nutno na ně upozornit americké úřady. Solskému se četly jeho dřívější výpovědi, že účelem schůze příslušníků SNB bylo zasílání důvěrnických sítí a služebních telegramů i odposlouchávání zpráv, i když to nyní popřel. Při přečtení výpovědi vrch. stržm. Linka se Herr ohradil, že schůzi s příslušníky SNB předsedal jen náhodou a že žádné instrukce nedával. Četl se též Krajinův dopis, který naléhal na rychlé svolání příslušníků SNB.

Odpoledne bylo věnováno znaleckým posudkům. Vojenský znalec řekl, že „činnost obžalovaných netvoří samostatný celek, ale nutno ji zasadit do celé mezinárodní souvislosti. Německý vojenský štáb si připravil plány pro případ porážky, a tyto plány se daří přičiněním pátých kolon po celém světě ve spojení s kapitalistickou reakcí. Tyto plány připravil plukovník SS Skorzeny, který je dnes s jinými ve službách americké okupační armády v Německu. Zdálo by se, že naše ohrožení je po vystěhování Němců menší, ale německá pátá kolona se proměnila v pátou kolonu celého mezinárodního fašismu. Kde byly na určitém úseku našich hranic roku 1938 čtyři zpravodajské ústředny, jej jich nyní téměř desetkrát tolik. Cílem je násilná změna naší ústavy, samostatnosti, jednotnosti, lidově demokratické formy a nového politického a hospodářského uspořádání. Největší vliv měla reakce ve straně národně socialistické přičiněním Krajiny, Hory a Čížka. Vyzvědačská kancelář, letáková skupina, činnost krajských tajemníků a skupina branných komisí tvořily celek“. Vojenský znalec pak vypočetl všechny doklady protistátního počínání strany národně socialistické od r. 1946, zvláště zákroky proti vojenskému obrannému zpravodajství, vyzvědačství v armádě a v SNB, snahy o ovládnutí Svazu brannosti a zkrácení vojenské presenční služby. Knotek, Herr, Solský a Šeborová byli shledání jako řídící orgány výzvědné činnosti. Všichni k tomu byli odborně připraveni, Knotek zpravodajskou činností za války v Londýně, Herr svým povoláním a zbývající dva činností v odboji. „Jsou tu všechny okolnosti konspirativní činnosti, přesné instrukce, šifrování, kamufláž, atd. Krajina je všechny sám platil a nebyli zaměstnanci sekretariátu“. V závěru vypočetl vojenský znalec, které činnosti byly vyzvídáním nebo vyzrazením okolností důležitých pro obranu státu a kdy skutečně působily škodu nebo ohrožení, jako prostředek cizím činitelům pro rozbití republiky. Pro obžalované byla přitěžující okolností souvislost s Krajinou a s Knotkem, který byl zřejmě již před únorem agentem britské Inteligence Service. Knotek se po svém útěku v březnu opět vrátil v červnu s pravým pasem na jméno John Robert Coles jako britský příslušník v převlečení. Jeho úkolem bylo obnovit rozbitou špionážní síť. Že byl cizím agentem již před únorem, dokazovala mimo jiné okolnost, že se snažil vnutit veliteli šifrové služby SNB nový šifrovací klíč, s jehož pomocí by bylo cizině snadné rozluštit všechna radiotelegrafická hlášení. Souhlasně s vojenským znalcem vypovídal též znalec z oboru politického zpravodajství.

Po skončení průvodního řízení podali v sobotu 25. září žalobci dr. Grospič a dr. Růžička návrh žaloby na potrestání členů Krajinovy zpravodajské kanceláře. Uvedli, že bývalá ČSNS soustředila svou politiku pod rouškou spolupráce v Národní frontě na sabotáž a soustavné brzdění našeho vývoje k socialismu. Vedle Krajinovy výzvědné služby, z níž materiál čerpali i zahraniční nepřátelé, byly tu také přípravy k násilnému převratu. Žalobce navrhl, aby byli všichni obžalovaní uznáni vinnými v plném rozsahu a potrestání podle zákona. Po řečech obhájců promluvili krátce na svou obhajobu také obžalovaní a předseda soudu odročil pak přelíčení na pondělí v 17 hodin, kdy měl být vynesen rozsudek.

V pondělních večerních hodinách před naplněnou porotní síní na Pankráci vynesl senát státního soudu, jemuž předsedal vrchní soudní rada dr. Říha rozsudek nad členy Krajinovy špionážní kanceláře. Bývalý vládní rada Karel Herr byl odsouzen k osmi letům těžkého žaláře, Miloš Solský k sedmi letům těžkého žaláře, Milena Šeborová k pěti letům těžkého žaláře, dr. Mainer k pěti letům těžkého žaláře, Stanislav Honzejk k šesti letům těžkého žaláře, Frant Povozník k šesti měsícům. Obvinění Nevečeřel a Pošta byli oba žaloby zproštěni. Všichni odsouzení ztratili občanskou čest navždy. Po skončení publikace odůvodnil předseda senátu velmi rozsáhle výši trestů. Zdůraznil, že všichni se spolčili k úkladům o republiku a dopustili se zločinu vojenské zrady. Proti rozsudku podal prokurátor dr. Grospič zmateční stížnost a odvolání.

Použitá litereatura

Beneš, Jan, Obořiště: Jan Masaryk 1886-1948. Citováno v knize Osudové únorové dny od Vebera, kde jsou uvedeny i další bibliografické údaje k uvedenému článku.