Bilanci ponechme si k nejdůležitějšímu listopadu v posledním pětadvacetiletí, dnes zastavme se u důležitějšího října, kdy se Německo přestalo v lidové řeči dělit na Západní a Východní, v té oficiální na Spolkovou republiku Německo a Německou demokratickou republiku s oním cynicky směšným adjektivem. Respektive otočme list kráčejících dějin ještě o měsíc dřív.
Malostranští štamgasti vybíhali z oblíbených hospod, aby zhlédli nevídaný jev: úzkými ulicemi prodíraly se řvoucí motory wartburgů a trabantů, z nichž vybíhali jednotlivci i rodiny s dětmi a nejnutnějším vybavením. Jak se záhy ukázalo, směřovali k Lobkovickému paláci, baroknímu architektonickému skvostu, v němž sídlí německé velvyslanectví, tehdy západoněmecké. Tyhle stovky prchajících lidí měli už dost východoněmecké demokracie a v paláci dožadovali se politického azylu a následného vypovězení do západoněmecké prý nesvobody.
Ctění posluchači prominou, obrátím teď listy historie zpět až do poloviny 70. let, kdy přesouvajíce se s brněnským výtvarníkem Honzou Steklíkem z malostranské hospody U Slunců do staroměstské hospody U Křížovníků, potkali jsme vprostřed Karlova mostu Urschulu Steyer. Pohledná blondýnka vykračovala si proti nám s nezapálenou cigaretou a anglicky, s německým přízvukem, požádala nás o její zapálení. Za dánskou turistku vydávala se jen do chvíle, než s námi usedla v kultovní hospodě. Od té doby jsem s tehdejší drážďanskou studentkou, dcerou disidentského evangelického pastora ve styku.
Byvše čerstvě propuštěný vězeň z kriminálu v Novém Sedle, prohlížel jsem si cestou do Žatce zaslanou avšak nikdy nedoručenou korespondenci. Na jedné z pohlednic byla známka s podobiznou předsedy státní rady DDR a štemplem z Drážďan. K přeložení textu nemusel být člověk ani germanista: „Náš Honecker je stejná svině jako váš Jakeš, ať žije Gorbačov“. Podepsána Uschi.
Po několika dnech aklimatizace vypravil jsem se také do malostranských ulic, na vlastní oči spatřit ten radostný, s blížící se zimou neumělecký happening. Při pohledu na výrazy prchajících dederonů, jak tehdy nechápaví blbečkové východním Němcům říkali, vyzařující touhu vymanit se z endéráckého koncentráku, jištěného jakýmisi bombovými samostříly, pocítil jsem i já puzení přelézt plot paláce, v němž koncertoval samotný Beethoven a na jehož zahradě stojí dnes replika skulptury Davida Černého s přiléhavým názvem Quo vadis. Onen známý růžový kráčející trabant coby přiléhavý symbol oné pětadvacet let staré události, jež předcházela události velevýznamnější, jak v úvodu řečeno.
Reálnému socialismu docházel dech, což muselo být zřejmé i československým nezabedněným soudruhům, kteří si však i přesto nechávali nahlas nevyslovitelnou myšlenku pro sebe. Co kdyby...
Post skriptum: „Georgi, Georgi, „ uslyšel jsem povědomý hlas. Urschula Steyer pomáhala s kufrem a na svobodu z východoněmeckého vězení čerstvě propuštěnému tatínkovi.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
