Bilanci ponechme si k nejdůležitějšímu listopadu v posledním pětadvacetiletí, dnes zastavme se u důležitějšího října, kdy se Německo přestalo v lidové řeči dělit na Západní a Východní, v té oficiální na Spolkovou republiku Německo a Německou demokratickou republiku s oním cynicky směšným adjektivem. Respektive otočme list kráčejících dějin ještě o měsíc dřív.

Malostranští štamgasti vybíhali z oblíbených hospod, aby zhlédli nevídaný jev: úzkými ulicemi prodíraly se řvoucí motory wartburgů a trabantů, z nichž vybíhali jednotlivci i rodiny s dětmi a nejnutnějším vybavením. Jak se záhy ukázalo, směřovali k Lobkovickému paláci, baroknímu architektonickému skvostu, v němž sídlí německé velvyslanectví, tehdy západoněmecké. Tyhle stovky prchajících lidí měli už dost východoněmecké demokracie a v paláci dožadovali se politického azylu a následného vypovězení do západoněmecké prý nesvobody.

Ctění posluchači prominou, obrátím teď listy historie zpět až do poloviny 70. let, kdy přesouvajíce se s brněnským výtvarníkem Honzou Steklíkem z malostranské hospody U Slunců do staroměstské hospody U Křížovníků, potkali jsme vprostřed Karlova mostu Urschulu Steyer. Pohledná blondýnka vykračovala si proti nám s nezapálenou cigaretou a anglicky, s německým přízvukem, požádala nás o její zapálení. Za dánskou turistku vydávala se jen do chvíle, než s námi usedla v kultovní hospodě. Od té doby jsem s tehdejší drážďanskou studentkou, dcerou disidentského evangelického pastora ve styku.