Vzpomenu na toto vždy v dušičkovém čase, který jsem tenkrát nevnímal ještě jako upomínkový den na blízké zemřelé, nýbrž jako den, kdy se ze zarputilých ateistů stávají zčistajasna věřící, obléhající zahradnictví a květinové stánky, aby na příslušném hřbitově či v krematoriu položili květinu.

Neptal jsem se, zda tuhle výroční vzpomínku na duše v očistci chápou v náboženském významu, tedy křesťanském, či jen z letitého zvyku realizují připomínku, že se tak má dít, vytištěnou v kalendáři. 

Ač i já měl už tenkrát důvod položit kytku, zapálit svíčku a poklonit se zemřelému bratrovi, babičce, mamince a jejímu manželovi vzhledu Mojžíšova, nebylo tohoto každoročního aktu zapotřebí. S květinou ve váze a zapálenou svíčkou trávili jsme se ženou i ostatní dny v roce.

S tímto obdobím, nejen s konkrétním dušičkovým dnem, spojuji si spíš po stromech a starých náhrobcích pnoucí se břečťan, jehož vůni vnímám odlišnými smysly, a chůzi v žloutnoucím spadaném listí. A s první kapkou pod nosem. Rána jsou chladná i na pohled.