Vzpomenu na toto vždy v dušičkovém čase, který jsem tenkrát nevnímal ještě jako upomínkový den na blízké zemřelé, nýbrž jako den, kdy se ze zarputilých ateistů stávají zčistajasna věřící, obléhající zahradnictví a květinové stánky, aby na příslušném hřbitově či v krematoriu položili květinu.
Neptal jsem se, zda tuhle výroční vzpomínku na duše v očistci chápou v náboženském významu, tedy křesťanském, či jen z letitého zvyku realizují připomínku, že se tak má dít, vytištěnou v kalendáři.
Ač i já měl už tenkrát důvod položit kytku, zapálit svíčku a poklonit se zemřelému bratrovi, babičce, mamince a jejímu manželovi vzhledu Mojžíšova, nebylo tohoto každoročního aktu zapotřebí. S květinou ve váze a zapálenou svíčkou trávili jsme se ženou i ostatní dny v roce.
S tímto obdobím, nejen s konkrétním dušičkovým dnem, spojuji si spíš po stromech a starých náhrobcích pnoucí se břečťan, jehož vůni vnímám odlišnými smysly, a chůzi v žloutnoucím spadaném listí. A s první kapkou pod nosem. Rána jsou chladná i na pohled.
V mládí se o smrti nepřemýšlí, nemáme-li sebevražedné úmysly, naopak ve stáří, kdy blízcí zesnulí rozšiřují naše řady, začíná být raný listopad zvlhlý slzami.
Smrt začíná být všudypřítomná, a zapálenou svíčku na prostřeném stole i bílou chryzantému vedle začínám i já vnímat spíš v symbolice úcty ke smutku, než pouze coby estetické doplňky zkrášlující interiér příbytku.
I nyní v tyto dny vzpomínám na dávné toulky v těch ztichlých parcích s náhrobky slavných i ničím významných, učenců i laiků, boháčů i chudých, předčasně zemřelých i nebožtíků v kmetském věku. „Kde jste vy, byli jsme i my, kde jsme my, budete i vy!“ připomínají nám z povalených i stále v hřbitovní zemi pevně usazených a břečťanem porostlých náhrobků naši předkové.
My buď slyšíme, nebo jsme hluší, každý dle svého naturelu. A je lhostejné, volají-li na nás varovné memento z Olšanských hřbitovů malíři Jansa s Maroldem a Slavíčkem, sochaři Mařatka se Schnirchem anebo spisovatelky Karolína Světlá s Eliškou Krásnohorskou, jejichž kamenné podoby na Karlově náměstí jsem v dětství neomylně zaměňoval.
Nebo ze Starého židovského hřbitova básník Avigdor Kara, měšťan Aharon Mešullam či Rabbi Low, vlastním jménem Jehuda Liva ben Becalel. Rozdíl je pouze v tom, že prvně jmenovaným pokládáme k místu posledního odpočinku květiny, zatímco druhým nosíme na hrob kamínky. Ani včera nevynechal jsem procházku ztichlými místy, jen místo na Staré Město zajel jsem do Košíř.
Post skriptum: „Tázal jsem se květin, kde myšlenky jejich jsou nejzdravější. A odpověděly: Na hrobech!...“, napsal básník intenzívní smyslovosti.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
