Dnes po týdnu konvojových taškařic jsem byl přece jenom znepokojen ještě víc. Nejen proto, že naposledy se tam nějaká ta potvůrka našla a musela byla operativně odstraněna, ale přece jenom publicita o mně nebyla nulová...

Dopadlo to skvěle. Na kontrolu za půl roku, takže bych z těchto důvodů umřít nemusel, ale kupodivu jsme se shodli i v některých věcech týkajících se Ukrajiny. Souhlasil se mnou, že je to zvláštní útvar, který i na rozdíl od nás po čtvrt století nebylo schopen zvládat základní funkce. Shodli jsme se i na tom, jak Západ nerozumně nedomyslel svou akci na majdanu, kdy měl předvídat, že Ukrajina prostě není myšlenkově jednotná a že je a bude rozdělena.

A potom přišla diskuze na Rusko a tam vyjádřil jednou provždy daný kategorický odsudek, který nikdy změněn být nemůže a já jej ani nepochopil, protože nepokládá ani Rusy za slovanský národ. A já mu naopak vysvětlil, že podporuji sice jednoznačně a razantě Rusko, ale to strategicky z toho důvodu, aby USA měly silného protivníka, který jim zabrání znovu a znovu zahajovat děsivé války, jak tak činily od roku 1990.

Jeho pacienti nás lehce nenáviděli, protože jsme si vyměňovali názory a oni vysedávali v čekárně, a zajímali se jen o své nádůrky. A my jsme se  rozcházeli s pocity téměř přátelskými, kdyby to neznělo z mé strany tak nepatřičně, protože on je profesorem, který mi zachraňuje život a já jen jedním z pacientům, se kterým on, stojící na opačné straně ve všech politických  otázkách (je velice kultivovaným pravicově myslícím člověkem) velice rád diskutuje.

Něco podobného jsem vlastně nedávno zažil s Tomášem Klvaňou na internetové TN.cz. minulý pátek, tedy před příjezdem Američanů. Připomínám – pokolikáté už  – čísla z onoho duelu. Stále zopakuji čísla, kdy z duelu vyplynulo, že z počtu hlasujících  2 276 uvedlo 1315, že je přesvědčil Vyvadil a jen 961 hlasů získal Klvaňa.