Přestali jsme na chvíli přemýšlet…

Těch důvodů, zejména psychologických, asi bylo více. Tím možná rozhodujícím bylo, že nám přes náš odpor byl vnucován plán Merkelové na dohodu s Tureckem ohledně omezení přílivu migrantů, plán nestoudný v tom, že to byla Merkelová, která jistě po dohodě s Obamou pozvala Syřany do Evropy, aniž se kohokoliv ptala a aniž by se namísto toho starala o to, aby byly urychleně likvidovány džihádistické skupiny, organizované, vyzbrojované USA a Západem, proti legitimní syrské vládě, které jsou zdrojem fanatického islamismu.

Evropští politici jako ovce bez vůle na to přikyvovali, naši Sobotkové, Hamáčkové, Zaorálkové, Zahradilové, hlásili teze o tom, jaké je Erdoganovo Turecko naším spojencem a že bez něho to prostě nepůjde. Střízlivé a odmítavé komentáře na adresu Erdogana, pocházející např. od Zemana, byly odmítány…

Druhý důvod souvisí částečně s tím prvým. Každému je jasné, že Erdogan se zcela odklonil od západního kemalovského modelu státu a zcela jasně hledá zdroje dnešního Turecka v islámské osmanské říši.

A tak jsme tleskali pučistům a zcela – a nezodpovědně – ignorovali, že Turecko stojí za Erdoganem tak silně, jak se našim politikům může jen zdát a že puč všichni odmítají…