Především mě mile překvapilo, že ¾ našich spoluobčanů vylučuje, že by Rusko vstoupilo do některé země EU či NATO a jen 10 %, tedy Schwarzenberg, Štěch, něco topky, lidovců  či ODS a pár havlistů v ČSSD vášnivě věří v invazi, aby mohli následně říkat : Vidíte, na naše slova došlo. A existuje-li tato nálada v situaci 47 výročí od vstupu vojsk Varšavské smlouvy, tak to je fajn. Myslím si, že Německa se kdysi naši rodiče báli mnohem více.

Daleko zajímavější je odpověď na otázku, v jakém postavení se současné Rusko ve světovém měřítku nachází. A tady je nesporné, že geopolitický střet mezi Západem a Ruskem zahájený nepodpisem asociační dohody s EU ukrajinským prezidentem Janukovičem, přerostlý v řízený státní puč a další barevnou revoluci podobnou těm arabských s cílem nastolit prozápadní režim, nejen vyvolal krvavou občanskou válku, ale že  jediným výsledkem bude logicky porážka Západu a rozpad jednotného území Ukrajiny.

Zatímco ale v případě gruzínsko – ruské války, do které Saakashvilliho v prvních dnes světové olympiády v Pekingu  naočkoval známý pošuk americký senátor Mc Cain (mimochodem, v USA bych volil Trumpa coby prezidenta, který toho arogantního válečného jestřába setřel tak, jako nikdo předtím), evropští představitelé byli sice rozechvělí, ale zejména díky výborné moderaci ze strany francouzského prezidenta Sarkoziho, který předsedal EU, nedošlo na nebezpečnou politickou soutěž, kdo z koho.

V případě majdanu a toho, co následovalo, naopak celý Západ  uražený faktem, že si někdo dovolí  vstoupit do exhluzivního západního klubu se rozhodl s Ruskem zúčtovat a zadupat do země.

No muselo to dopadnout, tak jak to dopadlo.