Václav Klaus ve svém obsáhlém projevu na pražské Vysoké škole ekonomické, v němž se zamýšlel nad letošním 35. výročím Listopadu 1989 a jeho širšími souvislostmi, mimo jiné konstatoval, že máme dnes blíže k padesátým letům než k roku 1989. Myslel tím, že k překonání dnešního moderního zeleného socialismu, který současný Západ promořil, zbývá ještě velmi dlouhá cesta.

Za tento výrok si vysloužil nevrlé odmítnutí hlasy z provládního tábora, neboť padesátá léta jsou u nás synonymem běsnění vražedné totality, a proto se Klausovi kritici snaží vytvořit falešný dojem, že bývalý prezident nemístně přehání. Nemylme se však, nepěkných paralel mezi dneškem a zmíněným neblahým obdobím existuje dost.

V padesátých letech tragicky vyvrcholil dlouhodobý defekt české politiky, nesamozřejmý přístup k naší státní suverenitě a neustálá snaha hledat ochranu odevzdáním se do rukou mocným spojencům. Jako bychom si svoji státnost bez servilního vazalství vůči někomu mocnému nebyli vůbec schopni představit. Tento sklon můžeme sledovat od samotného vzniku našeho státu až do dnešních dnů.

První republika vznikla jako nástroj francouzské politiky ve střední Evropě, plně na Francii spoléhala a měla pocit, že jí spojenectví s tehdejší vojensky nejsilnější velmocí dává nějaká privilegia. Pasovali jsme se na válečné vítěze, se sousedy neudržovali dobré vztahy a při budování státu se příliš neohlíželi ani na názory a pocity jeho německých obyvatel. Hitler nám v Mnichově ukázal, jak vypadá velmocenská politika, a Francie a Velká Británie předvedly, že vždy vítězí zájmy, a nikoliv loajalita k věrnému spojenci. Nikdy jsme se z toho nepoučili.