Ve středu 11. září v časných ranních hodinách našeho času se uskutečnila s napětím očekávaná televizní debata mezi kandidáty na příštího prezidenta USA Donaldem Trumpem a Kamalou Harrisovou. S napětím se na ní v silně rozdělené a polarizované americké společnosti čekalo především proto, že měla být první významnou příležitostí k poznání Kamaly Harrisové, doposud politicky neviditelné současné viceprezidentky a pár týdnů miláčka amerických liberálních elit a médií.

Exprezident Donald Trump, zkušený matador předvolebních kampaní, který na prezidenta USA kandiduje již potřetí, je naproti tomu každému nejen v USA dobře znám. Těší se nadšené podpoře svých příznivců, stejně jako zavilému nepřátelství odpůrců. Jemu proto v této debatě až o tolik nešlo. V dubnu se mu v podobném představení podařilo knockoutovat senilního Joe Bidena, který byl poté jako prezidentský kandidát Demokratické strany rychle nahrazen svou současnou zástupkyní Kamalou Harrisovou. Právě tento podivný a ke stávajícímu prezidentovi nešetrný manévr demokratických elit umožnil nevýrazné Harrisové obejít tradiční podmínku zvítězit v demokratických primárkách a tímto bezprecedentním, v podstatě zákulisním způsobem získat nominaci.

Americké televizní debaty prezidentských kandidátů jsou politická reality show, kde se vážně nediskutují problémy země ani cesty k jejich řešení. Hraje se především s emocemi diváků a scénickým vyzněním estrády. V tomto žánru je Donald Trump skutečný odborník, který umí dát vyniknout svému charismatu, sebevědomí i pohotové prostořekosti, což jeho příznivci obdivují a odpůrci nenávidí. Ani tentokrát nezklamal, byť se celkem kontroloval. Neváhal tvrdě útočit i bavit televizní publikum svými výroky.