Skončily Olympijské hry v Paříži a až do posledních dnů to vypadalo na velké sportovní fiasko pro českou olympijskou výpravu. Až v samém závěru dvě zlaté medaile rychlostních kanoistů a jedna bronzová v ženském hodu oštěpem bilanci přece jen vylepšily. Ale i tak z hlediska počtu získaných medailí patřily tyto hry k těm vůbec nejchudším. Jak je tedy vlastně hodnotit?

Pro část pozorovatelů dnešní podoba olympiád – absurdně monstrózních akcí, které si mohou dovolit pouze ta nejbohatší města a v podstatě pouze ekonomické velmoci, ztrácí smysl. Tisíce sportovců soutěží v často nesmyslných sportech, které provozuje minimum lidí ve světě, s obrovskými náklady se budují sportoviště, pro která není po skončení olympijských soutěží využití, obyvatelé měst, v nichž se olympiáda koná, jsou při její přípravě i průběhu vystavení všemožným omezením a ústrkům.

Od Hitlerových dob se olympiády staly i nástrojem manipulace a propagandy podivných režimů a ideologií. Pařížské hry nebyly výjimkou, právě naopak. V plné síle předvedly arogantní pokrokářskou ideologii, jíž dnešní západní elity vnucují celému světu bez ohledu na různé city, tradice a hodnoty většiny lidí. Na mnoho diváků působilo především zahájení letošních olympijských her jako manifestace zvrhlé dekadence a potřeštěné genderové ideologie. V ohrožení ze strany progresivistů je především ženský sport bez ohledu na vnějškové oslavování striktní mužsko-ženské parity v účasti sportovců. Bláznivé transgenderové představy a připuštění hermafroditů do ženských soutěží likviduje férovost soutěžení v takto deformovaných sportovních zápoleních.