Narodil se do těžké doby. Dospívání jeho generace poznamenala válka, dospělý věk komunismus. Rodinnou firmu znárodnili, do našeho domu nuceně nasadili nájemníky, tatínek odešel z vysoké školy – nechtěl čekat až ho jako syna živnostníka vyhodí.

Zažil jenom těžká 50. léta. Tání let šedesátých ještě ne, nedožil se ani nadějí roku 1968, ani sovětské okupace a pochmurné normalizace. Celé jeho generaci byla svoboda upřena. Před válkou byli ještě příliš mladí a pád komunismu zastihl ty, kteří se ho dožili, už pouze jako důchodce.

Život bez tatínka byl těžký, vychovávala mě maminka s babičkou. Vzpomínám, jak celý život šetřila, jak si odříkala, jak všechno zvládla. Cítil jsem vůči ní i vůči zemřelému otci celý život závazek, pocit povinnosti, z nich jsem čerpal sílu ve studiu i v práci. Čím jsem starší, tím víc na ně myslím, vzpomínám a hádám, co by dnešní době asi říkali.

Rodina bývala pro minulé generace základem. Určitě by nesouhlasili s útoky na ni, s tendencemi, které ji oslabují a rozkládají, s enormní rozvodovostí, kterou stát všemožně podporuje a usnadňuje. Být samoživitelkou bylo a je nesmírně těžké. Zažil jsem to. Stát by měl dělat všechno pro to, aby úplnou rodinu podporoval, ne ji pomáhal rozbíjet.