Fialova vláda a na ni napojení aktivisté a novináři se nacházejí ve stavu jakéhosi hysterického válečnického amoku, v němž se vidí vítězit nad Rusy na Donbase a dobývat Krym. Každý, kdo toto zaslepené válečné nadšení nesdílí, má jiné zájmy nebo se obává nebezpečné eskalace konfliktu, je pro ně nepřítel, zrádce, kolaborant a Putinův agent. To platí nejen pro domo, ale i v mezinárodních vztazích. S otevřeným nepřátelstvím se chovají k Maďarsku a Slovensku, které k ukrajinské válce zastávají jiný, daleko opatrnější postoj.

Při tom ignorují realitu ve vývoji bojů na Ukrajině. Ty nejsou ve fázi vyhánění Rusů z obsazených území, ale naopak ve znamení jejich převahy, náporu a dalšího postupu. Ukrajinu každý další den války stojí ohromné lidské i materiální síly a další kilometry ztraceného území. Pozorovatelé se bojí zhroucení fronty a znovu se bojuje o existenci země. Každým dnem se situace zhoršuje, umírají a do ciziny odcházejí tisíce lidí. Pravděpodobnost, že se po válce vrátí a budou svoji zemi obnovovat, se s prodlužováním bojů zmenšuje. Teď nejde o vítězství, jde o zachování Ukrajiny v maximální teritoriální podobě, kterou ještě dnes má.

Země, které s Ukrajinou na rozdíl od nás sousedí, to vidí realisticky a neopájejí se vzdušnými zámky. Vědí, že pokračování války ohrožuje i je. Vidí, jak vrtkavé jsou západní odhodlání a pomoc. Poté co byl po dvaceti letech úporného válčení předán bez mrknutí oka Afghánistán zpět Tálibánu, může každý od západních spojenců očekávat cokoliv. Proto Slovensko a Maďarsko nechtějí být zatahovány do konfliktu, proto preferují jeho co možná nejrychlejší mírové urovnání. Nestojí o nepřátelskou ruskou armádu na svých hranicích.