Paříž, metropole Francouzské republiky, vypadá v tyto dny zcela obyčejně. Převážně prší, občas vysvitne slunce, nic neobvyklého. Jako v Praze. V metropoli, stejně jako v celé zemi ale vládne po atentátech ze 13. listopadu o další tři měsíce prodloužený výjimečný stav. Dnes, stejně jako včera, se vyplatí být v Paříži chodcem, protože vidíte více, než když se přemiťujete jinak. Ale zkusil jsem i jiné možnosti.

1.

Letadlo Czech Airlines mělo zpoždění – pouhých deset minut. Posádka to oznámila téměř hrdě: v češtině i v angličtině, aniž by se snažila o francouzštinu. Angličtina je přece světový jazyk, že? Při ranním letu bývala kdysi snídaně, nyní se podávalo občerstvení pouze placené – a ten gumový croissant a cappuccino mne stály dohromady celkem čtyři čistá eura. Dalších deset minut se vymotávám z terminálu letiště, a protože potřebuji dorazit za půl hodiny do centra města, po chvíli váhání si stoupám u východu do fronty na taxíka.

Dispečerka u východu má na sobě fosforeskující oranžovou vestu a na hlavě pod kapucou pevně omotaný černý šátek. Neklamné znamení, že tu neplatí žádná ústrojová kázeň, ale emanipované rozhodnutí (jejích bratrů). Je to ale milá dívka, a když se ptám, kolik to bude odhadem stát do centra, odtuší téměř přátelsky: „Nějakých 50 euro.“ Zaváhal jsem podruhé, ale když elegantní šedesátník ve slušivém modrém obleku a kufříkem se zlatými zámky přede mnou bere taxi bez mrknutí oka, rozhoduji se rovněž. Time is money.

Nastupuji do naleštěného černého mercedesu. Od volantu na mne hlaholí černošský řidič: „Bonjour, monsieur!“ - „Bonjour! Bonjour!“ zablekotal jsem a nahlásil ulici a místo. Vyrážíme a on si v klidu na GPS láduje směrové ukazatele. „Potřebuji se tam dostat do půl hodiny!“ říkám – a snažím se artikulovat výrazně, aby mi bylo jasně rozumět. „C´est pas possible!“ odtušil on jaksi sám pro sebe. Polil mne studený pot. Ocitl jsem se v pasti.