Praha toho konce léta, a počínajícího podzimu, neměla nic z té radosti, do níž se oděla posléze, aby vyprovodila zahnívající komunistický režim. Nikdo si nedokázal představit, že čas oponou trhne, a zpoza ní, že se otevře po čtyřiceti letech rozdělená Evropa. Věděl to snad jen novinář Pavel Tigrid, od něhož jsem dostal potom v Paříži placku s nápisem: Havel for president.
Ve Vídni, kam jsem přijížděl, mne nejprve uvítali ranní prodavači bulvárního Kurieru a přítel David, který tehdy pracoval v jednom malém hotelu; žil ve Vídni od rozehnaného Palachova týdne. Poslal mi již v létě dopis, že mohu vyjet, neboť devizový příslib se nedával každému. Někdy touhle dobou před dvaceti pěti lety jsme potom jeli na exilové setkání do západoněmeckého Frankenu, kde pořádal opat Opasek svá kulturní setkání.
Setkal jsem se tam s plejádou lidí, o nichž jsem jen slyšel v rádiu, a nevěděl jsem, že se s nimi za nějaký čas uvidím zase v Praze. Nevěděli to ani oni, i když vypadali mnohem informovanější než já. Nejinformovaněji vypadl Tigrid, který se mi líbil nejen svým vystoupení, ale i úsměvem, který vyloudil na tváři, když jsem se ho zeptal, jestli by neměl volné místo v autě do Paříže. Změřil si mne váhavě, povytáhl husté obočí a řekl: „Zeptej se otce Koláře.“
Otec Kolář z české katolické mise v Paříži, Rue de Sčvres, volno neměl. Zato měl volno vlasatý spisovatel Jan Pelc, autor památné knihy: ...a bude hůř!, s nímž jsem ještě v doprovodu s dalším Tigridovým člověkem, později diplomatem Markem Skolilem, do Paříže opravdu dojel. „Máš kde bydlet?“ zeptal se Skolil. Neměl jsem, ale to nebylo podstatné, měl jsem přece pár telefonů - a svobodu. A jeden z těch telefonů opravdu fungoval...
Paříž byla krásná, po bulváru Saint-Michel se toho počínajícího podzimu procházeli krásní - a zdálo se mi, že i bezstarostní - mladí lidé; každý měl šálu kolem krku. Byl podzim toho roku 1989, a nikdo ještě neříkal, že to bude „rok zázraků“. Ještě jsem stihl vidět několik lidí – básnířku Vladimíru Čerepkovou, herečku Olgu Jirouškovou, překladatele Prokopa Voskovce, filozofa Petra Fleischmanna, mladičkou studentku Sandru Jírovcovou – a několik přátel z Prahy a Brna, kteří zvolili Paříž za místo svého dalšího života, jaksi – na věčné časy.
Režisérka Andrea Sedláčková o tomto období nyní vydává knihu vzpomínek – Moje pařížská revoluce, ji nazvala... ta československá revoluce, revoluce sametová, jak se jí bude říkat, již nepatřila do těchto starých časů. Když jsem v kinu Accatone nedaleko Sorbonny viděl tehdy naráz všechny filmy československé vlny, v Praze se připravovala vlna, jež otevřela stavidla světa, co měl skončit i v Paříži. Svět, který již nikdy neuvidím. Snad jenom ve snech...
Pozvolna se potom všichni Češi vraceli, někdo rychleji, někdo pomaleji, ale nakonec do Prahy přijeli všichni. Také já jsem se vrátil. To už ale začala revoluce jiná, přerozdělování majetku, již ministr financí Václav Klaus se svým kolegou Tomášem Ježkem dali název: kupónová privatizace.
Paříž toho počínajícího podzimu před dvaceti pěti lety, kdy zrovna padala berlínská zeď, mi ve snech připomíná nejen plynoucí čas, ale i proměnu, jímž prošli lidé a tato země, jež stále ještě – zdá se mi nejenom ve snech - hledá, kudy a kam. Někdy je to země minulosti, z níž již dávno „zítřky světlé“ odešly, po nichž ani nikdo netouží. Odešly ale i ty sny sametové.
Bude nám zítřek odměnou, že tu naši zemi možná již brzy ani nepoznáme?
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
