Praha toho konce léta, a počínajícího podzimu, neměla nic z té radosti, do níž se oděla posléze, aby vyprovodila zahnívající komunistický režim. Nikdo si nedokázal představit, že čas oponou trhne, a zpoza ní, že se otevře po čtyřiceti letech rozdělená Evropa. Věděl to snad jen novinář Pavel Tigrid, od něhož jsem dostal potom v Paříži placku s nápisem: Havel for president.

Ve Vídni, kam jsem přijížděl, mne nejprve uvítali ranní prodavači bulvárního Kurieru a přítel David, který tehdy pracoval v jednom malém hotelu; žil ve Vídni od rozehnaného Palachova týdne. Poslal mi již v létě dopis, že mohu vyjet, neboť devizový příslib se nedával každému. Někdy touhle dobou před dvaceti pěti lety jsme potom jeli na exilové setkání do západoněmeckého Frankenu, kde pořádal opat Opasek svá kulturní setkání.

Setkal jsem se tam s plejádou lidí, o nichž jsem jen slyšel v rádiu, a nevěděl jsem, že se s nimi za nějaký čas uvidím zase v Praze. Nevěděli to ani oni, i když vypadali mnohem informovanější než já. Nejinformovaněji vypadl Tigrid, který se mi líbil nejen svým vystoupení, ale i úsměvem, který vyloudil na tváři, když jsem se ho zeptal, jestli by neměl volné místo v autě do Paříže. Změřil si mne váhavě, povytáhl husté obočí a řekl: „Zeptej se otce Koláře.“

Otec Kolář z české katolické mise v Paříži, Rue de Sčvres, volno neměl. Zato měl volno vlasatý spisovatel Jan Pelc, autor památné knihy: ...a bude hůř!, s nímž jsem ještě v doprovodu s dalším Tigridovým člověkem, později diplomatem Markem Skolilem, do Paříže opravdu dojel. „Máš kde bydlet?“ zeptal se Skolil. Neměl jsem, ale to nebylo podstatné, měl jsem přece pár telefonů - a svobodu. A jeden z těch telefonů opravdu fungoval...