Mezi Nemarťanem a Marťanem. Tak totiž označil původní prezidentské kandidáty Václav Klaus, podle toho, jakou zkušenost měli a mají v politice.
Ten večer byl hostem zpráv jeden ze spolupracovníků bývalého prezidenta, Ladislav Jakl. Na otázku moderátora, jak vidí situaci oněch dvou finalistů, a komu dá svůj hlas, odpověděl příměrem: „Mám na vybranou mezi dvěma možnostmi. Ta první – jet autem po hrbolaté, prašné cestě plné louží, která se mi zrovna ne úplně často líbí. A nebo druhá možnost – zavázat si oči a jet kamkoli. A nevím, jestli tam není díra, propast, protože o té cestě nevím vůbec nic. Takže to radši pojedu po té staré, hrbolaté cestě.“ Koho bude Ladislav Jakl volit, je nabíledni!
Pro kandidáta antizemanovského bloku, (a je úplně jedno, že je to právě akademik Drahoš, stejně tak mohl postoupit Horáček nebo Hilšer, prostě mohl to být kdokoliv, kdo naplňuje jedno jediné kriterium: Antizeman), mluví několik pozitiv. Je to dobře vypadající muž, vzdělaný, znalý jazyků, a zdá se, že v dobré zdravotní formě. Přesto mám někdy pocit, že vidím figurku, které se říká Ken. (Pro ty kdo nevědí - to je panáček – protipól panenky Barbie) My starší bychom spíše řekli trochu suchopárný anglický gentleman. Za to jeho soupeř zdravím příliš nekypí, jak se o tom denně přesvědčujeme. Někdy mám pocit, že obrazovka nám zprostředkovává pohled na starého unaveného nemocného muže. V žádném případě už to není ten jura, kterého jsem potkával ve sněmovních kuloárech v létech 1998-2002. Přesto je to znamenitý rétor, který taktiku politického boje má v genech a není radno ho podceňovat. Ostatně jeho veletoč ve věci televizních duelů s protikandidátem je toho dokladem.
Tady se nabízí jistá paralela, která se objevila v nějakém textu na internetu. V roce 1938 měla Velká Británie ve svém čele typického anglického gentlemana, muže vybraných mravů, znalého politických tajů a zákulisních jednání. Ten muž se jmenoval Neville Chamberlain, představitel politiky appeasementu. Jeden ze signatářů Mnichovské dohody, která znamenala rozbití Československé republiky. Spolu s Francií obětoval malou zemi v srdci Evropy, s bláhovou představou, že své zemi uchránil mír. Nezachránil nic. František Halas tehdy ve sbírce Torzo naděje zklamán napsal „…Francie sladká, hrdý Albion, jak jsme je milovali…“. Pak Anglie vstoupila do války a Chamberlain se ukázal jako muž, neschopný bránit ostrovní říši. Musel přijít menší obtloustlý muž, smrdící doutníky a whiskou, se svojí nezdravou životosprávou a někdy až buranskými mravy, aby svou zemi a posléze i celou Evropu, pomohl zachránit. Jeho socha, malého kulatého muže s hůlčičkou, stojí naproti britskému parlamentu a její replika v Praze, před budovou VŠE. Winston Churchill! Ostatně zajděte do kina na film Nejtemnější hodina a uvidíte.
Proč to píšu? Volič je podivný tvor a rozhoduje se někdy podle věcí, o jakých nemáme ani potuchy. Není nikde napsáno, že právě kandidát se vzezřením anglického aristokrata, musí mít automaticky jasnou výhodu. Stejně tak i různá doporučení těch kteří neuspěli, koho volit, mohou působit spíše protikladně. Mnoho příznivců dosavadního prezidenta jej bude volit znovu. Už jenom proto, že jim jeho názory konvenují, je jim sympatické, že si stále stojí za svým, že má na některé zásadní věci, jako např. budoucnost našeho kontinentu, stálý a neměnný názor, který se nebojí říci. Zatímco ten druhý – co o jeho skutečných názorech víme? Ještě před rokem o mnoha, i zásadních věcech, hovořil jinak. To je ta jízda se zavázanýma očima Ládi Jakla.
V tuto chvíli je všechno na vážkách a masáž nás, kteří máme v rukou volební lístky, které rozhodnou, je masivní a začíná přitvrzovat. Ve hře je totiž hodně. Když Gaius Julius Caesar překročil řeku Rubikon, pronesl ona slavná slova: Alea iacta est – Kostky jsou vrženy.
I v tuto chvíli jsou ve věci prezidentské volby kostky vrženy. Jde jen o to, komu padnou lepší čísla!
Josef Ježek
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
