Spíše vaší pozornost soustředím na onu dětskou písničku: Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovský pán. Vpředu má trubičku, vzadu má truhličku, jede, jede do Rokycan. Jak jednoduché to měl pošťák v tehdejší době. Naplnil truhličku, vyzbrojil se trumpetou, sedl na kozlík, práskl do koní a hurá do Rokycan. Pravda, koně musely dostat nažrat, kočár se musel mazat, protože, jak už naši předkové věděli, jede jen ten, kdo maže. ( Tohleto pravidlo dnes znají hlavně účastníci některých výběrových řízení). Takže tak jednoduché to přece jenom nebylo.

Pošťácké řemeslo nebylo nikdy snadné. Ostatně už Karel Čapek ve své Pohádce pošťácké vypráví, co všechno musel absolvovat odpovědný pošťák pan Kolbaba, aby doručil psaníčko s nesprávně napsanou adresou. Vím jak u nás, v malé vesnici v Orlických horách, se musela poštmistrová činit, aby svému povolání učinila zadost. Ráno zatopit v kanceláři, přijmout došlou poštu, pak vyrazit s pošťáckou kabelou přes rameno a obejít celý rajón, což někdy obnášelo i deset kilometrů a potom zase otevřít odpoledne poštu a odbavit dopisy a balíky, které se měly vydat do světa. A to každý den, v zimě, v létě, za slunka úpalu, za deště i ve vánici.

Jako ten pohádkový pan Kolbaba.

Teď zdánlivě odbočím. Víte co je to Stream? Ano, internetová televize. Kromě skvělé série Kancelář Blaník, kde její hrdina Tonda Blaník „řeší“ aktuální problémy české politické scény, reaguje i na některé problémy, kterým se veřejnoprávní televize jaksi vyhýbá. V poslední době přinesla tři reportáže o věcech, které hýbou státním podnikem Česká pošta, resp. které trápí její řadové zaměstnance. Ti jsou dnes totiž všechno jiné, jen ne pošťáci. Prodavači losů, nabízeči nepřeberného množství časopisů, knížek pro děti, plyšáků, dývídýček, voňavých visaček a dálničních známek, uzavírači životních a kdovíjakých  pojištění, zřizovatelé bankovních účtů, stavebních spoření s liškou a já vím co ještě. Prostě produktů! A za úspěšnost jejich prodeje jsou hodnoceni. Neprodáš? Málo nabízíš. Musíš na školení. Co na tom, že tomu vůbec nerozumíš. Musíš se snažit. Nesnažíš se? Nemáš prémie, snížíme ti pohyblivou složku mzdy. Tři reportáže redaktora Tuny ukazují, jaké poměry dnes na státním podniku vládnou. Jak zaměstnanci žijí ve stresu, že jim nebude prodloužena pracovní smlouva, kterou mají na dobu určitou, jak si zakládají fiktivní účty, na kterých kolují částky uspořené z prémií.  Jen aby bylo vyvoláno zdání, že něco funguje, že se něco plní, jen aby splnili požadavky svých šéfů. Nefunguje nic.

Potěmkinova vesnice á la Česká pošta na začátku 21. století. Je to ponižující a je to hanebné.

Pro vrcholné manažery téhle firmy to však problém není. Pan generální ředitel se na kameru odmítl vyjádřit, jeho podřízený prohlásil, že vše je nastavené správně a že ukazatele není problém plnit.  Rád bych viděl toho pražského chytráka, jak by je plnil na malé poště, v horské vesnici se 250 obyvateli?

Ptáte se, jak je to možné? Pokusím se vysvětlit. Sledovali jste doku reality pořad Zlatá mládež? Pět mladých mužů a dívek z high life pražské společnosti bylo přesazeno do prostředí, se kterým se dosud nesetkali a ani se už pravděpodobně nesetkají. Jatka, domov pro přestárlé, armáda, severočeský Chánov, vesnice v rumunském Banátu. Jejich přístup, namyšlenost, arogance, vystupování hraničící až s pohrdáním  lidmi, kteří v těchto prostředích musí denně pracovat, to byla zajímavá ukázka jednání mladých lidí, kteří díky penězům svých rodičů jsou schopni dosáhnout na špičkové vzdělání, ať už na to mají či ne. Z nich mohou být do budoucna také „špičkoví manažeři“, právě třeba v České poště. Lidé, kteří o reálném životě nemají ani páru, lidé, kteří pro udržení vlastních postů jsou schopni nastavit jakákoliv kriteria. A také je samozřejmě obhajovat.

Pokud jste dnes (22.2.) na vaší poště zjistili, že je zavřeno, nebo pokud jste vaší pošťačku zastihli sedět u přepážky v reflexní vestě, pak vězte, že to zaměstnanci České pošty stávkovali. Číše trpělivosti totiž přetekla. Jejich argumentům plně rozumím. Pokud se s nimi blíže seznámíte, porozumíte jim i vy.

Aby totiž dále platilo, že jede, jede poštovský panáček, a nikoliv novodobý otrok státního podniku Česká pošta!

Josef Ježek