Tahle slova jedné bolševické písně, která se jmenuje Rudý prapor, zná už dnes asi málokdo. Moje generace se je však, jako děti školou povinné, učila. „…náš prapor nade trůny vlaje…“! S největší pravděpodobností je neznají ani studenti západních universit. I když, kdo ví. Tahle generace studujících na Oxfordu, Cambridgi a jiných prominentních nejen britských universitách, je levičáctvím natolik infikována, že se obávám, že odstranit tyto „skvrny“, nebude možné bez narušení podstaty látky.
Když jsem před léty stál poprvé na slavném londýnském Trafalgarském náměstí, s budovou Národní galerie za zády, obdivoval jsem skvělý prostor, jemuž dominuje socha admirála Nelsona, na sloupu obloženém postavami lvů. Ano, to je ten slavný admirál, který dokázal v roce 1805 porazit spojené francouzsko-španělské loďstvo v poslední velké námořní bitvě plachetnic. Sám za to zaplatil životem. Tím zničil Napoleonovy námořní ambice a Británie tak na dalších sto let vládla mořím. Tak přátelé, tenhle pomník na tom náměstí nemusí stát dlouho. Britský deník Guardian totiž navrhuje, aby byl odstraněn, neboť oslavuje imperialistického admirála, který porazil Napoleonovu mírovou (sic) flotilu!
Sir Cecil Rhodes byl skutečně vrcholným představitelem britského kolonialismu a imperialismu 19. století. Pro britskou korunu získal podstatnou část centrální a jižní Afriky. Ostatně Rhodesie, dnes Zimbabwe, získala své jméno právě po něm. Byl však také mecenášem jedné z oxfordských fakult. I jeho sochu je zapotřebí svrhnout. Stejně jako mnohé další. Jedna z největších postav anglických dějin Oliver Cromwell to má také hodně nahnuté. Jeho zásluhy o vznik anglické republiky nyní překrývá skutečnost, že jeho boj proti irským katolíkům byl veden velmi nevybíravými prostředky. A takhle bychom mohli brát jedno jméno za druhým z anglických, amerických či jiných dějin. Nahlíženo optikou dnešní levicové mladé generace, nikdo není bez viny. A takoví budiž vymazáni z historie.
Jedno rčení říká, že kdo se nepoučil ze své historie, ten je odsouzen jí znovu prožít. Není to tak dlouho, co masy studentů, zaštítění rudou knížkou předsedy Maa, vyháněli čínské intelektuály na otrocké práce na rýžových polích. Ničili vše, co jim pod ruku přišlo, co jen trochu připomínalo slavnou čínskou ale i tibetskou historii. Tomuto rudému fanatismu padly za oběť nedozírné kulturní hodnoty, ale také tisíce lidských životů. Zdá se, jako by současné „levicové elity“, myšlenkově formující studentskou generaci v amerických i západoevropských vysokých školách, hledali inspiraci v této ne tak dávné historii. A tahle inspirace může být hodně nebezpečná.
Možná máte pocit, že píšu o něčem, co se nás zdaleka netýká, co není náš problém. V jisté části levicově orientované mládeže však podobné myšlenky rezonují a nalézají živnou půdu. Nedávno v jakémsi rozhlasovém rozhovoru se nás mluvčí skupiny squaterů, kteří okupují pražskou lokalitu zvanou Klinika a nehodlají se podrobit rozhodnutí soudu o jejím vyklizení, snažila přesvědčit, že je zapotřebí výrazně omezit soukromé vlastnictví. Důvod je jediný. Aby nemělo tzv. navrch nad jejich zájmy, zabrat jakoukoliv lokalitu nebo objekt, který si vyhlédnou pro svou bohulibou, společensky prospěšnou činnost. V takzvané Lidové žižkovské universitě, kterou jejich „nekomerční kulturní a sociální centrum“ pořádá, se můžete např. dozvědět, že k emancipaci vedou tři cesty. Existenciální revolta, politická revoluce a občanské jednání. Onu existenciální revoltu nám prezentují svým pohrdání právem? Jaká je asi jejich představa politické revoluce? Kdo ví, zda nerezonuje s myšlenkami, které ovládají studentské kampusy západních universit? To bychom se mohli jednou dočkat toho, že sochu českého knížete na Václavském náměstí je třeba odstranit, jenom proto, že podlézal Němcům a posílal jim hovězí brav.
A nad tím vším bude vlát onen rudý prapor z písně na začátku.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
