A vzápětí refrén: „Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod…“. Ve smyslu tohoto refrénu šly miliony lidí vstříc svému tragickému osudu, jiní, ovšem zdaleka ne takový počet, vstříc svým světlým zítřkům. Autoři tohoto pochodu, francouzský básník Komuny Eugéne Pottiér a skladatel Pierre Degeyter, jistě netušili, k jakým účelům a k jakým cílům bude jejich píseň jednou sloužit. Tak tomu bylo v Rusku od puče v roce 1917, později pojmenovaného VŘSR, tak tomu bylo v Československu od puče v roce 1948, později označeného slovy Vítězný Únor.

Po roce 1989 se zdálo, že se konečně karta začíná obracet. Poslední bitva sice vzplála, ale spíše pro ty, kteří se desítky let kochali tóny a slovy téhle světové hymny proletariátu.  Vznikla iluze, že komunismu a levicovým ideálům vůbec, odzvonilo. Jak směšná se dnes jeví tehdejší anekdota, ve které Gustáv Husák vstane z mrtvých po třiceti létech a u trafiky na Václaváku požaduje Rudé právo. Když obsluze dlouze vysvětlí, že je to tiskový orgán komunistů, tak  mu trafikant odpoví: Jó pane, pro těch pár přestárlých páprdů v rezervaci se to nevyplatí vydávat.