Řekli jsme si ahoj, plácli jsme si a malý Štofi dodal: A vyprď se doma. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem správně rozuměl a tak jsem se optal: Co jsi říkal? Vyprď se doma, zopakoval. Tak jsem mu to slíbil. Vysvětlení mi poskytla jeho matka. My mu říkáme, aby, když jdeme na návštěvu, se vyprděl doma a nedělal potom ostudu u cizích. Docela praktická rada.
Zpráva z jednoho deníku: Čtyři mladí rozjívenci odmítli pustit v pražské tramvaji starou paní sednout s tím, že jede stejně do nějakého supermarketu, kde bude zdržovat ve frontě u kasy. Lidově řečeno, koledovali si o přezdržku. Bohužel jim jí nikdo nedal. Ta stará dáma, která své nejlepší roky prožila v koncentračním táboře Dachau, na dotaz redaktora odpověděla: Nic vám k tomu nepovím. Ne proto, že bych o tom nemohla mluvit, ale vy mladí si to nezasloužíte. Až sami prožijete nějakou hrůzu a nebudete na to připraveni, teprve tehdy pochopíte, že vážit si stáří a zkušeností je nad zlato, a usmála se. Redaktor napsal: Z toho úsměvu mrazilo.
A do třetice. V souvislosti s návštěvou čínské hlavy státu se odehrály věci, nad kterými normální člověk žasne. A to na obou stranách barikády. Rektální alpinismus jistých oficiálních kruhů, podtržený 21 dělostřeleckými salvami, dosáhl vrcholů, které my starší pamatujeme z husákovsko-brežněvovské éry. Tehdy také celá Evropská třída byla plná mávajících a jásajících pionýrů a členů Lidových milicí. Dnes je nahradili mladí Číňané svezení snad z půlky Evropy.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV