Což sice demokracii krátkodobě posiluje, ale ona „systémová bezvýchodnost“ v kombinaci s nespokojeností s jejím aktuálním provozem může v budoucnu vyvolat i vzedmutí iracionálních emocí.
Tím spíše je třeba věnovat pozornost dílčím změnám, které by mohly mít jakýsi, byť pochopitelně opět jen dílčí, pozitivní efekt. Do této kategorie patří i návrhy na zavedení většinového volebního systému pro volby do Poslanecké sněmovny, které se od roku 1990 objevují takřka permanentně. Nyní však opět prožívají jistou renesanci – dokonce vznikla iniciativa, jež si za hlavní cíl svého působení klade vyvolání pořádné debaty na toto téma.
Žádné pravidlo, natož volební systém, není zcela neutrální, a i kdyby zastánce určité navrhované změny vedly ty nejlepší úmysly, její prosazení bude tak jako tak pro někoho příznivé více a pro jiného méně. I proto reformy volebních systémů často navrhují politické strany v domnění, že na tom vydělají. Praxe je však často vyvede z omylu.
Většinový volební systém u nás dosud navrhovala hlavně ODS. Doufala, že napomůže k vytvoření vlád opřených o pevnou parlamentní většinu, konkrétně tedy o většinu složenou výhradně z občanských demokratů. Kritici podobných návrhů vždy varovali před koncentrací moci v rukou jedné strany, zvláště v situaci země, která stále prochází transformací z komunistického režimu a jejíž soudnictví a policie mají ke kýžené nezávislosti hodně daleko. Tato linie kritiky by se dala shrnout slovy: britský volební systém třeba ano, ale až u nás bude i britská policie a britské soudnictví.
Zastánci prostého většinového systému opakovaně vyzdvihují, že vede k jednobarevným a stabilním vládám. Nicméně praxe usvědčuje tento teoretický předpoklad z omylu. V Británii nyní mají vládu koaliční, a i v minulosti bychom našli několik případů, kdy navzdory většinovému systému volební výsledek v Británii neumožnil jinou než koaliční (nebo menšinovou) vládu.
Stabilita vlády je pak velmi nejednoznačný pojem. Po zkušenostech s opozičními smlouvami a těsnými vládními většinami opřenými o jeden hlas se skutečně mohlo zdát, že by právě změna volebního systému (nikoliv nutně přímo zavedení systému většinového) mohla přinést ten správný lék na české politické neduhy. Ale, co se nestalo. V roce 2010, za platnosti obyčejného poměrného systému s pětiprocentní klauzulí, z voleb vzešla vládní koalice opřená původně o 118 hlasů. Tedy většina historicky rekordní. Po dvou letech plných afér, sporů a krizí je po většině. V současnosti lze vládu Petra Nečase označit za kabinet menšinový, který musí podporu pro klíčové zákony složitě dojednávat, a to dokonce s rebely z řad premiérovy vlastní strany.
Čím to je? Opravdu by současné české politice prospěla změna volebního systému, zejména taková, jež by zavedla jednomandátové volební obvody? Dalo by se namítnout, že hlavního „potížistu“ ve vládě představovaly Věci veřejné, které se do parlamentu dostaly pouze díky poměrnému volebnímu systému. Dobře, ale současní rebelové pocházejí z ODS a v parlamentu by asi zasedali (alespoň část z nich) i za platnosti většinového volebního systému. Jinak řečeno, nelze všechny problémy Nečasovy koalice házet na Věci veřejné, jako se to v minulosti často dělo. Po jejich rozštěpení je už nad slunce jasné, že závažné problémy zkrátka vězí i jinde.
V prvé řadě v pevném propojení politiky a byznysu. Skutečná bitevní linie české politiky totiž často vůbec nerozděluje vládu a opozici, ale probíhá uvnitř vládní koalice a uvnitř vládních stran. Různé politicko-ekonomické skupiny bojují o moc, o vliv, o zakázky, o to, aby je za předchozí činy nikdo „neodstíhal“, či o to, aby policie odstíhala především konkurenci. Bojují velmi vehementně, za použití všech povolených i zakázaných prostředků, včetně odposlechů a špionáže. Skoro každá vláda, disponující jakoukoliv většinou, bude proto mít sklon k sebedestrukci, nehledě na volební systém.
Současní zastánci většinového způsobu volby též argumentují přímou zodpovědností poslanců voličům. Což je ale naivita. Ve všech zemích, kde mají většinový systém, jsou volby zápasem stranických, nikoliv nezávislých kandidátů. Voliči hlasují hlavně dle stranické barvy kandidáta, a pokud je k dané volbě přivedou osobní vlastnosti, tak především osobní vlastnosti vůdce celé strany (třeba někoho jako Tony Blair nebo David Cameron), byť v jejich obvodu za danou stranu kandiduje nějaká pološedá myš.
Při první aplikaci většinového volebního systému by u nás patrně nastal dost zmatek a výsledek voleb by se v podstatě nedal předvídat. Po druhých či třetích volbách konaných většinově by se však velmi pravděpodobně vytvořil fakticky dvoustranický systém, kam by nikdo nový nemohl vstoupit. Přinejlepším bychom se tak dostali z bláta do louže.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
