Představme si to třeba i tak, že na pohřeb přímé volby přichází ona vzývaná Kvalita demokracie, podobná Soše svobody z New Yorku, pouze celá v černém, a položení věnce doprovází tichým povzdechem: „Tak tudy cesta nevede.“

Bohužel, v tuto chvíli je výše nastíněný obraz příliš optimistický, neboť přímou volbu už asi nikdo a nic nezastaví, a všichni tak budou muset dohrát své role až do konce. Tento proces je totiž nastaven nezabrzditelně, z národního divadla přímé volby se nedá odejít před koncem. A ani přestávku v tomto kuse nedělají. I když, přece jen ano! Prezidentskou kampaň zcela vytlačila prohibice.

Mezitím, aniž jsme si toho všimli, možná kandidaturu oznámilo dalších deset uchazečů, ovšem pokud na ně dosud šlo uplatnit rating „jeden za osmnáct, ostatní bez dvou za dvacet“, nelze patrně ani od případných nových pretendentů trůnu očekávat změnu k lepšímu. 

Prohibice má však velký inspirační potenciál: pro alespoň částečnou úpravu ústavy, která by mohla prezidentskému úřadu, a tudíž i prezidentské volbě, přeci jen vtisknout jakýsi praktický smysl. Vždyť právě chudoba kompetencí tvoří hlavní příčinu toho, proč je přímá volba prezidenta tak trochu o ničem.